Článek
Tou, o které sousedka z vedlejšího domu říkala: „Tahle to někam dotáhne.“ Dneska jsem pro ni a pro ostatní ze sousedství tou podivínkou, co „asi nemá žádné ambice“ a „celé dny se fláká doma“. Slyšela jsem ty poznámky. Ne přímo do očí, ale zaslechla jsem je přes plot, když jsem zalévala květiny. Nebo mi je mezi řádky sdělila paní Kratochvílová, když mi předávala balíček, který omylem doručili k ní. „Musí být fajn být takhle doma, já v tvém věku už dávno makala,“ řekla s úsměvem, který byl ostrý jako břitva. Neodpověděla jsem nic. Jen jsem se usmála a převzala balíček. Co bych jí taky řekla?
Že jsem doma ne proto, že jsem líná nebo nemám ambice, ale protože se starám o manžela, který má diagnózu, o které nikdo z našich sousedů neví? Že každé ráno, než vyjde slunce, už jsem vzhůru, abych mu připravila léky, pomohla mu do koupelny, někdy i s osprchováním, když má horší den? Že jsme se rozhodli o jeho nemoci nikomu neříkat, protože nechceme být těmi chudáky, na které se všichni dívají s lítostí?
Jakub onemocněl před rokem a půl. Začalo to nenápadně – občasné mravenčení v rukách, větší únava, občas zapomněl, kam položil klíče. Přičítali jsme to stresu v práci. Vedl tým deseti lidí, pracoval na velkých projektech, občas pracoval i do noci. „Potřebuješ dovolenou,“ říkala jsem mu. A on se jen usmál a slíbil, že si ji vybere, až dokončí rozdělaný projekt.
Jenže ten projekt nikdy nedokončil. Jednoho dne, uprostřed prezentace, jeho tělo najednou zradilo. Nedokázal udržet fixy, slova mu splývala, a než přijela záchranka, ležel na podlaze zasedací místnosti a jeho kolegové na něj zděšeně zírali. Diagnóza přišla po sérii testů, skenů a konzultací. Roztroušená skleróza. Nemoc, která postupně vezme vše, co máme, díky které ztratíme kontrolu nad tělem. Ta hnusná nemoc, která mění silného člověka v někoho, kdo potřebuje pomoc i s těmi nejzákladnějšími věcmi.
První měsíce jsme se rozhodli, že zkusíme žít normálně. Jakub chodil na léčbu, užíval léky, zkoušel cvičení, která mu doporučil neurolog. Já jsem požádala o částečný úvazek, abych s ním mohla jezdit k lékaři. Věřili jsme, že to zvládneme. Že to bude jen dočasná překážka. Jenže nemoc postupovala rychleji, než jsme čekali. Ztrácel sílu v nohách, někdy i rovnováhu. Měl dny, kdy nemohl pracovat, protože necítil prsty. A pak přišel ten záchvat – silný, děsivý, který ho na dva dny poslal do nemocnice. A když se vrátil domů, věděli jsme oba, že už nikdy nebude jako dřív.
Rozhodnutí, že odejdu z práce, abych se o něj mohla starat, nebylo jednoduché. Milovala jsem svou práci. Byla jsem dobrá v tom, co jsem dělala. Měla jsem kolegy, které jsem považovala za přátele. Ale Jakub mě potřeboval víc. A tak jsem dala výpověď. Nastěhovali jsme k nám jeho maminku, aby pomohla, když budu potřebovat zajít na nákup nebo k lékaři. A začali jsme žít náš nový, jiný život.
Jakub se rozhodl, že nechce, aby to sousedé věděli. „Nechci jejich lítost,“ říkal. „Nechci, aby se na mě dívali jako na toho chudáka, co už nemůže chodit.“ Respektovala jsem to. Koneckonců, byla to jeho nemoc, jeho tělo, jeho rozhodnutí. A tak když se mě někdo ptal, proč už nechodím do práce, odpovídala jsem vyhýbavě. Že jsem chtěla změnu. Že přemýšlím, co dál. Že si užívám volna.
Jenže lidi si rádi domýšlejí věci. A tak jsem se postupně stala tou divnou ženskou, co je asi líná pracovat. Tou, která „žije z manželovy výplaty“, jak jsem jednou zaslechla od sousedky, která si myslela, že ji přes živý plot neslyším. Někdy mě to bolelo, jindy jsem se tomu v duchu smála. Kdyby jen věděli, jak vypadá můj běžný den. Vstávání v pět, protože Jakub potřebuje pomoc s ranní hygienou. Příprava léků, snídaně, pomoc s oblékáním. Dopoledne cvičení, které mu pomáhá udržet svalovou hmotu. Oběd v jedenáct, protože léky mu způsobují nevolnost, když je užívá pozdě. Odpoledne práce na počítači – Jakub stále pracuje, alespoň částečně, z domova, a já mu pomáhám. Večer odpočinek, ale i tehdy jsem ve střehu – co když bude potřebovat na toaletu a nebude mít sílu se zvednout? Co když přijde další záchvat?
Jsou dny, kdy se cítím unavená. Ne fyzicky – na tu únavu jsem si zvykla. Ale duševně. Unavená z předstírání. Z toho, že když jdu nakoupit, musím nasadit masku. Že když mě někdo potká před domem, musím se usmívat a dělat, že je všechno v pořádku. Že když se někdo zeptá, jak se máme, nemohu mu říct pravdu.
Jednou jsem na to téměř přistoupila. Paní Tichá, jediná sousedka, která se mnou mluví bez náznaku odsouzení, se zeptala, jestli je všechno v pořádku. Byl to jeden z těch těžkých dnů – Jakub celou noc nemohl spát kvůli bolestem, já jsem byla vzhůru s ním, a cítila jsem se jako troska. Málem jsem jí to řekla. Málem jsem se jí svěřila, protože jsem tak zoufale potřebovala s někým mluvit. Ale pak jsem si vzpomněla na Jakubova slova, na jeho přání. A tak jsem jen řekla, že jsem unavená, že jsem špatně spala.
„To znám,“ odpověděla s pochopením. „Taky někdy nemůžu usnout. Zkus levandulový olej, mně pomáhá.“ Usmála jsem se a poděkovala za radu. A pak jsem se vrátila domů, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Za těmi dveřmi jsem mohla být zase sama sebou. Mohla jsem sundat masku. Mohla jsem být zase tou, která se stará o manžela, jehož tělo ho zrazuje.
Někdy přemýšlím, jestli to děláme správně. Jestli to tajení není spíš na škodu. Možná kdybychom lidem řekli pravdu, byli by chápaví. Možná by nabídli pomoc. Možná by přestali soudit. Ale pokaždé, když to nadnesu, Jakub zavrtí hlavou. „Nechci, aby mě viděli takhle,“ řekne tiše. A já to chápu. Byl to vždycky on, kdo sousedům pomáhal s těžkými věcmi, kdo jim radil s opravami, kdo byl tou silnou osobností v naší ulici. A teď? Teď někdy nemůže ani chodit bez opory.
Ale přece jen, jednoho dne se to stalo. Bylo krásné nedělní odpoledne a Jakub chtěl být chvíli venku. Posadila jsem ho na lavičku před domem, přinesla mu knihu a šla dovnitř připravit čaj. Když jsem se vrátila, stála u něj paní Horká, ta, která o mně tak ráda mluvila jako o „flákačce“. Jakub měl v rukou třes, kniha mu téměř padala, a ona na něj zírala s výrazem, který se pohyboval mezi překvapením a šokem.
„Dobrý den,“ řekla jsem klidně a položila tác s čajem na stolek. Jakub na mě pohlédl s tichým vzkazem v očích – neříkej nic. Ale bylo pozdě. Paní Horká nebyla hloupá.
„Je… je všechno v pořádku?“ zeptala se nejistě.
Jakub se pokusil o úsměv. „Jen malé zdravotní komplikace,“ řekl hlasem, který se snažil znít bezstarostně, ale třásl se stejně jako jeho ruce. „Nic, co bychom nezvládli.“
Paní Horká se dívala z něj na mě a zpět. V jejích očích bylo náhle pochopení. A snad i stud. „Jestli… jestli byste něco potřebovali…“
„Děkujeme,“ odpověděla jsem rychle. „Zvládáme to.“
Když odešla, Jakub dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „Zítra to bude vědět celá ulice.“ A měl pravdu. O dva dny později mi paní Tichá přinesla domácí koláč a nabídla, že kdybych potřebovala s něčím pomoct, stačí říct. Pan Doležal, který bydlí naproti, najednou začal zdravit a ptát se, jak se máme. A paní Horká? Ta se mi přímo omluvila. Ne za slova, která o mně řekla, protože předstírala, že je nikdy neřekla. Ale za to, že „nepochopila situaci“.
Je to teď jiné? Ano i ne. Pořád jsem ta, co je doma a nepracuje. Pořád musím Jakubovi pomáhat se vším, od ranní hygieny po večerní léky. Ale už necítím ty pohledy, už neslyším ty poznámky. A když jdu nakoupit, občas potkám sousedku, která se nabídne, že mi pomůže s taškami. Masku už nemusím nosit. Aspoň ne před nimi.
Ale stále ji nosím před Jakubem. Předstírám, že mě to netíží. Že mě neunavuje být tou, která musí být silná za dva. Že mě neděsí budoucnost, která nás čeká, protože jeho nemoc nezmizí. Bude jen postupovat, brát mu víc a víc, až mu nakonec vezme všechno. A já tam budu s ním, držet ho za ruku, až do konce.
Takže ano, jsem tou ženou, která nevstává v pět ráno, aby šla do práce. Jsem tou, která celé dny „tráví doma“. Jsem tou, kterou sousedé kdysi pomlouvali a teď jí nosí koláče s lítostivým výrazem. Ale jsem také tou, která každý den vstává a bojuje. Ne za sebe, ale za nás. Za ten život, který jsme si slíbili v dobách, kdy jsme ještě netušili, co nás čeká.
A kdybych si mohla vybrat? Vrátila bych se zpět do těch dnů, kdy jsem byla jen tou ambiciózní ženou z kanceláře? Kdy Jakub byl zdravý a silný? Samozřejmě. Kdo by nechtěl? Ale nemohu vrátit čas. Mohu jen žít ten život, který mám. A dělat ho co nejlepším, pro nás oba. I když to znamená, že budu tou ženou, co „nepracuje“. Protože ve skutečnosti pracuji. Každý den. Jen moje práce není vidět za okny. Je skrytá za zavřenými dveřmi našeho domova. A žádná výplata ji nemůže vyčíslit.
