Článek
On chtěl ležet u bazénu, já poznávat. Nakonec jsme našli kompromis – on relax, já „kurz vaření s místními kuchaři“. Jenže místo rajčatové omáčky jsem nakonec poznala úplně něco jiného. Byli jsme spolu patnáct let. Manželství takové to typické – žádné drama, ale ani žádný oheň. Děti už skoro dospělé, práce, hypotéka, víkendy u tchyně. A když už jsme někam jeli, byl to většinou kemp v Chorvatsku nebo třídenní víkend někde na Šumavě. Letos jsem ale chtěla víc. Víc života, víc Itálie, víc mě.
Když jsem mu navrhla kurz vaření, zatvářil se nejdřív jako že mě přerazí, ale nakonec uznal, že dvě hodiny denně ho klidně přežije – hlavně když zbytek času bude mít klid a Aperol u bazénu. Netušil, že vaření bude to poslední, co tam budu řešit. První den kurzu. Malá vesnice nedaleko Florencie, kam nás vozil mikrobus. A tam on – Matteo. Vedl ten kurz, měl kolem čtyřiceti, pomačkanou lněnou košili, ruce od mouky a úsměv, který přesně ví, co dělá. A taky oči. Takové ty, co se na vás dívají o vteřinu déle, než by měly.
Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen flirt. Však co – trochu si vyměnit úsměvy, pár slov, trocha pozornosti. Ale po třetí lekci jsme si šli „náhodou“ koupit kávu po skončení. A čtvrtý den už jsme se neloučili polibkem na tvář, ale trochu jinak. Začala jsem si ty „kurzy“ natahovat. Občas jsem odjela dřív, občas se vrátila později. Všechno se dalo vysvětlit – pomáhali jsme s přípravou na slavnost, šli jsme společně na trh. Matteo byl pozorný, vtipný, trochu tajemný. Uměl si mě naklonit i beze slov. Bylo to jako film. A já poprvé po letech cítila, že žiju.
Manželovi jsem doma večer vyprávěla o ricottových nokách a domácí bazalce. Jen jsem vynechala, že jsem pak skončila na dekách pod olivovníkem s mužem, který mi šeptal italsky věci, kterým jsem nerozuměla, ale vůbec to nevadilo. Vydrželo to šest dní. Šest dní, kdy jsem žila dvojí život. Sedmý den si manžel všiml, že nemám od mouky ani flíček, zato nosím rtěnku i do „kuchyně“. Začal se vyptávat. Než se stihlo něco provalit, skončil kurz. A my jsme druhý den odlétali.
S Matteem jsme se rozloučili tak, jak to bývá ve filmech, které končí dřív, než se všechno zkomplikuje. Žádné sliby, jen pohled. Jenže letadlo zpátky do Prahy mě donutilo se znovu vrátit do svého života. Doma jsem manželovi nikdy nic neřekla. Neměla jsem proč. Byla to epizoda. Něco, co mě vytáhlo z otupělosti, ale zároveň mi ukázalo, co všechno nám chybí. A co jsem taky z části vzdala. Od té doby jsme spolu víc mluvili. Ne o Matteovi, ale o sobě. Nezachránilo to všechno, ale změnilo to hodně. A rajčatovou omáčku umím dodnes. Ne podle receptu, ale podle chuti. Stejně jako všechno ostatní.
