Článek
Nemohla zabrat. Vzala si mikinu, nazula pantofle, a i když bylo po půlnoci, sešla dolů na recepci. Chtěla si jen vzít vodu z automatu. Místo toho se jí trochu podlomila kolena.
„Stála jsem tam jak solný sloup,“ řekla později kamarádce. Ne kvůli hrůze. Spíš kvůli směsi šoku, zhnusení a zvláštní bezmoci. Na gauči vedle recepce seděl noční recepční – chlapík kolem padesátky, usazený ve fleecové bundě, a vedle něj… patnáctiletá dívka. Nebo možná čtrnáct? Těžko říct. „Měla na sobě pyžamo. A byla úplně bledá. On se jí dotýkal vlasů a něco jí šeptal. Nešlo o otce a dceru. To poznáš.“
Neudělala nic. Jen couvla. Automat na vodu nechala být. A vrátila se zpátky na pokoj s tepem na dvě stě. V hlavě jí šrotovalo všechno možné. Co když to přehání? Co když to jen špatně pochopila? Ale současně se jí dělalo fyzicky zle při pomyšlení, že tam ta holka třeba nechce být. Že nikdo nezaklepe, nikdo se nezeptá, že si každý řekne, že to není jeho problém. Jako teď ona.
Když se ráno sešla u snídaně se zbytkem kolektivu – byla to firemní akce – v duchu si přehrávala celý výjev znova. Ten muž tam pořád byl. Tentokrát stál za recepcí, jako by se nic nestalo. Po dívce ani stopy. Žádné známky, že by tam vůbec kdy byla. Až na to, že na stolku vedle gauče zůstala bílá gumička do vlasů.
„Hleděla jsem na ni dobrých pět minut. Pak jsem si uvědomila, že se na mě ten chlap dívá. Byl úplně v klidu. A mě najednou přepadla úplně nová vlna viny. Jako bych já byla ta špatná, co někoho šmíruje nebo si vymýšlí.“
Tereza nic nenahlásila. Dodnes si to vyčítá. Přemítala, jestli neměla jít na policii, zavolat na linku důvěry, říct to aspoň šéfovi zájezdu. Jenže ráno se všichni balili a odjížděli. Ona seděla v autobuse, dívala se z okna a přemýšlela, co vlastně viděla.
„Možná to byla jeho dcera. Možná si k sobě byli jen zvláštně blízcí. Možná měla zrovna narozeniny. Ale víš co? Moje intuice řvala, že tohle v pořádku není. A já jsem ji ten večer zradila.“
Od té doby se snaží všímat víc. Nechodí kolem ničeho, co jí přijde divné, bez zájmu. Neříká si „možná to bylo jinak“. Protože někdy není. A někdy je právě ticho to největší zlo.
