Článek
Učitelka češtiny se podívala do papírů, chvíli se zamyslela, a pak zvedla oči. „Hele, já bych tě poslala spíš na obchodku. Ta vysoká škola… no, nevím, Míšo. Na to asi nemáš.“ A to bylo ono. Řekla to s takovou samozřejmostí, že se proti tomu nedalo vůbec nic říct. Jako když vám někdo oznámí, že prší.
Já na to tehdy nic neřekla. Jen jsem přikývla, otočila list v sešitě a pak šla domů a zavřela se v pokoji. Pamatuju si, jak jsem koukala do stropu a říkala si – proč vlastně ne? Co znamená „nemám na to“? Že nemám samý jedničky? Že si občas píšu básničky do okraje učebnice místo biflování tabulek? Že se směju při hodině a nedržím hubu, když se mi něco nelíbí? Co je to vlastně za měřítko?
Od té doby jsem na tu větu myslela pořád. Byla jako taková malá černá tečka uprostřed čela. Jako nálepka, kterou vám někdo nalepí bez vašeho vědomí, ale vy ji pak musíte nosit, i když jste o ni nestáli. Ne že bych tehdy měla jasno, co chci dělat. Ale vím, že jsem nechtěla, aby mi to určovali druzí. Ne podle svých tabulek, dojmů a výroků u sborovnového kafe. A už vůbec ne někdo, kdo mě nikdy neviděl jinak než s kruhy pod očima a umaštěnými vlasy, protože jsem vstávala ve čtyři, abych se naučila na písemku, kterou jsem stejně pokazila.
Když jsem se pak dostala na gympl, byla jsem za outsidera. Šla jsem z malého města, z neambiciózní základky, kde jsme nosili jogurty v batohu a dělili si lavice s holkama, co chtěly být kadeřnice. Najednou jsem seděla vedle dětí, které hrály na tři nástroje, měly doma knihovnu jako půl knihkupectví a místo Pravidel českého pravopisu měly v hlavě anglické idiomy. První měsíce jsem měla chuť to vzdát. Bylo to jako kdyby vás posadili do jiné země, kde nerozumíte ani počasí. Ale zároveň jsem v sobě měla ten vztek. Takový tichý, nenápadný, ale vytrvalý. Nechtěla jsem mít pravdu. Chtěla jsem dokázat, že se spletla. Ne kvůli ní. Kvůli sobě.
Ten boj nebyl filmový. Nebylo to tak, že bych najednou začala zářit a všichni tleskali. Byla to hromada propadáků, záchvatů pláče, věčného pochybování. Ale mezi tím se objevovaly malé okamžiky. Známka, kterou jsem nečekala. Věta od učitele, že „tohle bylo zajímavé“. Pocit, že něco chápu dřív než ostatní. A pomalu, úplně nenápadně, se ty věci začaly otáčet. Ne proto, že bych byla nejlepší. Ale protože jsem to nevzdala. A protože jsem se naučila myslet. Po svém.
Na vysokou jsem šla s respektem. Přijímačky jsem udělala na podruhé. První rok byl zase náraz. Měla jsem pocit, že všichni kolem mají větší sebevědomí, větší rozhled, větší jistotu. Já si jen potichu seděla v knihovně a dělala si výpisky, zatímco ostatní už zakládali spolky a debatovali o budoucnosti světa. Ale vydržela jsem. Pořád s tou černou tečkou v hlavě. S tou větou, co mi jednou řekli, a kterou jsem v sobě nosila jako odhodlání.
A pak to přišlo. Po letech dřiny, únavy, pochyb, nekonečných seminárek a přednášek, kdy jsem nestíhala oběd a doma mě čekal nádobí. Přišel den, kdy jsem si převzala diplom. Magistr. Pěkně napsáno, se vším všudy. A víte, kdo mi jako první napsal gratulaci? Učitelka češtiny ze základky. Ta, co tehdy řekla, že na to nemám. Psala mi, jak je hrdá. Jak jsem šikovná. Jak je ráda, že jsem to dokázala.
Já jí poděkovala. Slušně. Bez ironie. Protože dnes už vím, že ten příběh není o ní. Je o mně. O tom, co si člověk odnese z věty, která měla být konečná. A co s ní dokáže udělat.
Nechci tu psát nějaký motivační proslov. Ale chci říct, že někdy stačí málo, aby v člověku něco umřelo – nebo naopak vzrostlo. Že slova mají sílu. A že někdy zůstávají déle, než by si ten, kdo je vypustí z pusy, dokázal představit. Kdybych tenkrát uvěřila, že na to nemám, možná bych dneska balila regály v Lidlu. Což není žádná ostuda. Ale nebylo by to moje rozhodnutí. Bylo by to kapitulace.
Dnes už mám práci, která mě baví. Dělám v oboru, který jsem si vybrala. Někdy je to těžké, někdy krásné. Ale je to moje cesta. A nikdo mi ji nevytýčil. Na třídním srazu jsem potkala tu samou učitelku. Poznala mě až na druhý pohled. Usmála se a řekla: „Tak co, paní magistro, jak se máte?“ A já si v tu chvíli uvědomila, že ten kruh se uzavřel.
Ne kvůli tomu oslovení. Ale kvůli tomu, že jsem už dávno nepotřebovala slyšet od druhých, na co mám. Protože už to vím sama. A protože každý ten večer, kdy jsem si myslela, že to nezvládnu, a přesto jsem šla dál, byl mnohem víc než všechny známky, pochvaly a doporučení.
Pokud někdo z vás někdy slyšel, že na něco nemá – tak vám chci říct, že ta věta neznamená nic, pokud jí nedáte váhu. A že někdy právě tyhle věty se můžou stát motorem, který vás donese dál než všechno povzbuzení světa. Jen je potřeba jít. I s tou tečkou uprostřed čela. Protože časem se z ní může stát značka. Jizva, která vám připomíná, že jste to nevzdali. A to je víc, než jakýkoli titul. Ale když ten titul nakonec přijde, chutná o to líp.
