Článek
A přesto se to stalo. V lázních, kam jsem jela odpočívat a léčit svoje bolavá záda po operaci ploténky. Jmenuji se Alena, pracuji jako personalistka v jedné brněnské firmě a můj život se poslední rok točil kolem bolesti a léků na bolest. Když mi lékař řekl, že potřebuji operaci, byla jsem vyděšená, ale zároveň jsem doufala, že po zákroku se konečně budu moci vrátit k normálnímu životu. K životu, kdy si můžu dojít na houby do lesa, pohrát si s vnoučaty na koberci nebo si prostě jen tak lehnout do postele bez komplikovaného rituálu polštářů a léků.
Po operaci mi pojišťovna schválila třítýdenní lázeňský pobyt. Jela jsem do malých lázní v podhůří Jeseníků s nadějí, že procedury a klid mi pomohou znovu najít radost z pohybu. A první týden byl opravdu kouzelný. Ranní cvičení v bazénu, masáže, zábaly, procházky v parku. Cítila jsem, jak se moje tělo pomalu uzdravuje.
V sobotu odpoledne, po deseti dnech v lázních, jsem se rozhodla udělat si radost. Byl krásný podzimní den, slunce svítilo a já jsem měla chuť posedět na terase lázeňské kavárny a dát si něco dobrého. Sedla jsem si ke stolku s výhledem na park a objednala si kávu. A pak jsem otevřela dezertní lístek.
„Dala bych si ten višňový dort,“ řekla jsem servírce, mladé dívce s culíkem a unavenýma očima. Očekávala jsem, že si zapíše objednávku a odejde. Místo toho se na mě podívala s výrazem, který bych nejlépe popsala jako směs podezření a pobavení.
„A máte to povolené od lékaře?“ zeptala se a naklonila hlavu ke straně, jako by mluvila s neposlušným dítětem.
V první chvíli jsem si myslela, že žertuje. Ale její výraz byl smrtelně vážný. Čekala na odpověď. Jako by ona, dvacetiletá servírka v kavárně, byla strážkyní mého zdraví a blahobytu.
„Prosím?“ zeptala jsem se, protože jsem doufala, že jsem ji špatně pochopila.
„No, jste tady na léčení, ne? Většina našich pacientů má nějakou dietu. Tak se jen ptám, jestli vám to doktor dovolil. Ten dort má hodně cukru,“ vysvětlovala mi trpělivě, jako bych byla obzvlášť nechápavá.
Cítila jsem, jak mi horko stoupá do tváří. Najednou jsem nebyla žena, která celý život pracovala, vychovala dvě děti, překonala operaci. Byla jsem jen další „pacient“, kterému musí někdo říkat, co smí a nesmí.
„Jsem tady na rehabilitaci po operaci zad. Nemám žádná dietní omezení,“ řekla jsem chladně. „A i kdybych měla, je to opravdu moje věc, ne?“
Servírka pokrčila rameny, jako by jí bylo jedno, jestli se zřítím do propasti cukrové závislosti hned po prvním kousku dortu. „Jak myslíte. Jen se ptám, protože pak hrozně nadávají, když jim něco nesedne a my za to nemůžeme.“
Odešla s mojí objednávkou a já jsem zůstala sedět s pocitem podivné hořkosti. Nebyla jsem naštvaná na tu dívku. Byla jsem naštvaná na systém, ve kterém jsem se najednou ocitla. Systém, kde se z dospělých lidí stávají pacienti, kteří musí poslouchat a ptát se na dovolení.
Dort mi nakonec přinesla s úsměvem, jako by se nic nestalo. Byl výborný – nadýchaný a plný višní. Každé sousto jsem si vychutnávala jako malé vítězství. A když jsem dopíjela kávu, všimla jsem si staršího pána u vedlejšího stolku, který si objednal stejný dort. Servírka mu ho přinesla bez jediné otázky.
Cestou zpátky do pokoje jsem přemýšlela o tom, jak snadno se člověk nechá zařadit do kolonky „pacient“. Jak rychle přijmeme, že někdo jiný ví lépe než my, co potřebujeme. A co nám prospívá.
Od té doby jsem si v lázních dala ještě několik dortů. Pokaždé jsem si to užila a pokaždé jsem si vzpomněla na tu první konfrontaci. Nebylo to o dortu. Bylo to o důstojnosti. O právu dělat vlastní rozhodnutí – i ta špatná.
Když jsem po třech týdnech odjížděla domů, moje záda se cítila mnohem lépe. Ale mnohem důležitější bylo, že jsem si odvážela i něco jiného – připomenutí, že ať jste kdekoliv, ať je vám kolik chce let, vždy máte právo být respektováni jako člověk, který má svůj vlastní rozum. A občas i právo na kousek višňového dortu bez výslechu.
