Článek
Když Dana postavila na pás v supermarketu svůj nákup – karton vajec a kostku másla – nečekala, že se stane terčem posměšků. Žena středního věku, která stála za ní ve frontě, se hlasitě zeptala, jestli tyhle základní potraviny vůbec zvládne zaplatit ze svého. Ten moment plný studu odhalil, jak se proměnila naše společnost a jak rychle jsme si zvykli na to, že někteří z nás už na obyčejné jídlo nemají.
Dana chodí nakupovat vždycky v pátek odpoledne, když se vrací z práce. Ten den jí došly jen vejce a máslo, tak se stavila v supermarketu poblíž jejího bytu. Nákup byl rychlý – položila na pás karton vajec a máslo. Zatímco čekala, až přijde na řadu, za ní se postavila asi padesátiletá žena s plným košíkem. Prohlédla si Danin skromný nákup a pak pronesla dost nahlas: „Tyhle základní věci si platíte ze svého, nebo už jen čekáte, až vám to stát přidá k dávkám?“ Dana zůstala v první chvíli jako opařená. Nikdy předtím ji nikdo takhle veřejně neponížil. Navíc si žena asi nevšimla, že Dana má na sobě pracovní oblečení – právě končila směnu v lékárně, kde je zaměstnaná už pět let.
Když se běžný nákup stává zdrojem ponížení
Co se stalo Daně, není bohužel jen ojedinělý incident. V době, kdy rostoucí ceny základních potravin dostávají stále více lidí na hranici možností, se i běžný nákup stává pro některé symbolem nedostupného luxusu. Mnozí nakupují jen to nejnutnější a každou korunu počítají. Zároveň s tím ale roste i frustrace těch, kteří se sami cítí finančně ohroženi, ale hledají viníky jinde než v systému – mezi těmi, kdo podle nich „parazitují“ na sociálních dávkách. Dana patří k pracujícím, kteří nikdy o žádnou podporu nežádali, a přesto se stala terčem předsudků jen proto, že si koupila dvě základní potraviny.
V tom, co lidé nakupují a kolik toho je, se často odráží celá jejich životní situace. Někdo si může dovolit plný košík, zatímco jiný pečlivě vybírá jen to nejnutnější, počítá každou desetikorunu a občas musí i něco vrátit zpátky do regálu. To, co dřív bylo běžné – koupit si základní potraviny – se pro některé stává nedostupným. A s rostoucími cenami přibývá i frustrace, která se může projevit právě takovým nevhodným chováním, jaké zažila Dana. Místo solidarity se mezi lidmi prohlubuje propast a nálepkování.
Jak reagovat na veřejné ponížení
Dana nejdřív mlčela – překvapení jí vzalo slova. Pak ale našla odvahu. Otočila se k ženě a klidným hlasem řekla: „Pracuji v lékárně, platím daně a na dávky jsem nikdy nebyla. A i kdybych byla, není to vaše věc.“ Žena za ní zrudla, ale neomlouvala se. Jen něco zabručela o tom, že dneska jsou všichni hned urážliví. Pokladní, která situaci sledovala, povzbudivě na Danu kývla. Na pomoc přispěchal i starší pán, který čekal u vedlejší pokladny: „Nechte tu paní na pokoji, máte svých starostí dost,“ řekl důrazně ženě, která Danu urazila. Dana zaplatila, vzala svůj nákup a odešla s hlavou vztyčenou, ale cestou domů se jí třásly ruce a měla co dělat, aby nezačala plakat.
Dana si během té nepříjemné situace uvědomila něco, o čem dřív nepřemýšlela. Za obsah nákupního košíku se dnes někteří lidé stydí, jiní se jím naopak pyšní, jako by byl odrazem jejich postavení ve společnosti. Množství a druh zboží se staly téměř statusovým symbolem. Ti, kteří nakupují bio potraviny, bezlepkové pečivo nebo quinou, se nesetkávají s předsudky. Ale základní, nejlevnější potraviny jsou najednou v očích některých známkou selhání. Dana si všimla, že tohle rozdělování se děje čím dál častěji – ve školách, kde děti komentují svačiny spolužáků, i v práci, kde se hodnotí, kdo si co přinesl k obědu.
Solidarita v době krize
To, co Dana zažila, ji přimělo přemýšlet o širším kontextu. Doba je nejistá a řada lidí čelí finančním problémům, ale místo vzájemné podpory a pochopení volí cestu obviňování těch, kteří jsou na tom stejně nebo hůř. Dana se svěřila s tímto zážitkem své kolegyni z lékárny, která jí řekla, že nedávno zažila něco podobného – zákazník se jí ptal, jestli si za svůj plat vůbec může dovolit nakoupit léky, které prodává. Říkala, že ji to zasáhlo, protože opravdu každý měsíc bojuje s rodinným rozpočtem, i když má „slušnou“ práci.
Zážitek z obchodu Danu změnil. Rozhodla se, že nebude mlčet. Začala otevřeně mluvit s přáteli i kolegy o tom, jak lidi rozděluje jejich ekonomická situace a jak rychle se šíří předsudky. Zjistila, že není sama – podobné příběhy má mnoho lidí kolem ní. Jednou z večeře s přáteli zaznělo několik podobných historek. Její kamarádka Petra popisovala, jak její syn dostal ve škole posměšky za to, že měl „jen“ rohlík se sýrem, zatímco jiné děti nosily dražší a složitější svačiny. Nikdo z nich nepatřil k nejchudším, všichni pracovali, a přesto čelili stigmatizaci kvůli svým omezeným možnostem.
V krizi poznáš charaktery
Dana si z toho krátkého, nepříjemného zážitku v obchodě odnesla cenné poznání. V těžkých dobách se ukazuje, kdo je skutečně solidární a kdo naopak využije každé příležitosti, aby se povýšil nad druhé. Všimla si, jak rychle se rozšířil tento nový druh šikany – nákupní šikana, kdy jsou lidé veřejně ponižováni za to, co a kolik toho nakupují. A uvědomila si, že to, jak se zachová, když je svědkem takové situace, odhaluje její vlastní charakter. Proto se rozhodla, že když příště uvidí podobnou situaci, postaví se na stranu toho, kdo je terčem posměchu nebo předsudků.
Ten nepříjemný páteční zážitek před pokladnou nakonec Daně přinesl jedno pozitivní zjištění – pochopila, že na světě je pořád dost slušných lidí. Pokladní, která jí vyjádřila tichou podporu, i starší pán, který se jí zastal. Možná právě malá gesta solidarity mezi cizími lidmi jsou tím, co nám v těžkých časech pomůže uchovat si důstojnost. A Dana si slíbila, že nikdy nedopustí, aby obsah jejího nákupního košíku určoval její hodnotu jako člověka.
