V práci mi řekli, že jsem nahraditelná. Doma se tváří, že všechno dělám špatně

Když si teď zpětně vzpomínám na ten den, uvědomuju si, že začal úplně obyčejně. Snídaně ve spěchu, hledání ponožek pro dceru, zapomenutá svačina, kterou jsem vracela synovi do školy. Rutina, kterou znám nazpaměť. Do práce jsem dorazila jako vždy – ani pozdě, ani brzy, přesně na čas. Kancelář už bzučela hovorem a klapáním do klávesnic, kávovary jely naplno a vzduch voněl směsicí parfémů a čerstvě vytištěných papírů.

Ten email přišel v deset třicet dva. Vím to přesně, protože jsem se právě vrátila z porady a chtěla si udělat kafe. „Dobrý den, paní Nováková, rádi bychom Vás informovali o připravovaných organizačních změnách. V rámci optimalizace procesů dochází k přehodnocení personálního obsazení Vašeho oddělení. Žádáme Vás o účast na schůzce dnes ve 14:00 v zasedací místnosti B.“ Podepsaná personální ředitelka a kopie na mého nadřízeného. Srdce mi okamžitě začalo bušit někde v krku a do konečků prstů se mi rozlilo nepříjemné brnění.

Tři hodiny jsem se pak snažila pracovat, ale nedokázala jsem se soustředit. Místo abych dokončila kvartální report, přepočítávala jsem si v hlavě, kolik mám na účtu úspor. Místo odpovědí na emaily jsem si v duchu připravovala argumenty, proč mě přece nemůžou propustit. Vždyť už tady pracuju šest let. Vždyť jsem loni dostala prémie za ten projekt s německými partnery. Vždyť jsem to přece já, kdo školí nové kolegy.

Ve dvě hodiny jsem seděla v zasedací místnosti naproti třem lidem – mému šéfovi Petrovi, personální ředitelce a jakémusi muži ve středním věku, kterého jsem nikdy předtím neviděla. „Jano, seznamte se s panem Součkem. Bude od příštího měsíce vést vaše oddělení,“ řekl Petr a vyhýbal se přitom mému pohledu. „A co budu dělat já?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl klidně a profesionálně.

„Nabízíme vám pozici v administrativním oddělení. S nižším platem, ale s možností flexibilní pracovní doby,“ převzala slovo personální ředitelka. „Když odmítnu?“ „V tom případě vám bohužel nemůžeme garantovat jiné místo ve firmě.“ Pochopila jsem. Nejsem nenahraditelná. Jsem právě teď nahrazována.

Domů jsem přijela jako ve snách. Cítila jsem se ponížená, zrazená, najednou zbytečná. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem zůstávala přesčas, nosila si práci domů, jezdila na víkendová školení. A teď tohle. Tolik potřebuju objetí, pochopení, ujištění, že mám hodnotu. Alespoň doma.

Když jsem vešla do dveří, Martin zrovna telefonoval a děti seděly u televize. „Ahoj, mami,“ řekly téměř synchronně, oči přilepené na obrazovku. Martin zvedl ruku na pozdrav a pokračoval v hovoru. V kuchyni na mě čekalo neumyté nádobí od snídaně a oběda, na zemi drobky, na lince dva hrnky od kafe a zaschlé mléko. Automaticky jsem začala uklízet.

„Proč jsi nekoupila rohlíky? A došlo mléko,“ oznámil mi Martin, když konečně položil telefon. Nic o tom, jak vypadám, jestli jsem v pořádku. „A prosím tě, příště když budeš žehlit moje košile, tak dávej pozor na límce. Ta modrá vypadá hrozně.“ Podíval se potom na hodiny. „Kdy bude večeře? Dneska mám ještě online meeting v osm.“

Najednou mě to všechno dohonilo. Ten den, ta schůzka, ta bezmoc. V práci mi právě řekli, že jsem nahraditelná, a doma se všichni tváří, jako bych všechno dělala špatně. Nebo ještě hůř – jako by to, co dělám, bylo samozřejmé a neviditelné. Nikdo nevidí ty hodiny v kuchyni, čas strávený nad domácími úkoly, přemýšlení nad jídelníčkem, organizaci rodinných víkendů, nákupy dárků k narozeninám pro všechny příbuzné. A když jednou zapomenu koupit rohlíky, je to průšvih.

„Dneska nebudu vařit,“ řekla jsem tiše. Martin se na mě nechápavě podíval. „Cože? A co jako budeme jíst?“ „Nevím. Objednej něco. Nebo uvař ty. Dneska nemůžu.“ A odešla jsem do ložnice, kde jsem se posadila na postel a zírala z okna. Byl to zvláštní pocit – jako bych se najednou viděla zvenčí. Žena, která se snaží být dokonalá v práci i doma, a přesto to nestačí. Která se bojí říct ne, aby nebyla za tu špatnou.

Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. A pak další. Nesetřela jsem je. Občas potřebujeme i tohle – nechat všechno vyplout na povrch. Nechat se vidět zranitelné. Ukázat, že i když fungujeme jako dokonalé stroje, které všechno zvládnou, uvnitř jsme stále jen lidé, kteří potřebují občas slyšet: „Jsi důležitá. Nenahraditelná. A to, co děláš, má smysl.“

Možná je čas, abych tohle začala říkat sama sobě. Častěji a nahlas. A možná je čas ukázat všem okolo, že bez té „nahraditelné“ ženy by se jejich svět docela rychle zhroutil.