Článek
Je v tom něco opravdového, co dnes často chybí. A právě když jsem jednoho odpoledne uklízela sklep po své babičce, objevila jsem krabici, kterou jsem dlouhé roky míjela bez povšimnutí. Uvnitř byly staré formy na bábovku, zrezivělý lis na těsto a úplně naspod – svázaná kuchařka s látkovým obalem, trochu zašpiněná, ale krásně zachovalá.
Byla to klasická ručně psaná kuchařka, jakou mívaly naše babičky. Stránky popsané úhledným písmem, bez přetvářky, bez Instagramových fotek. Jen poctivá jídla, často jednoduchá, ale vždycky z lásky. Když jsem listovala, usmívala jsem se. Tohle byly recepty, které jsem jako dítě ochutnávala, aniž bych kdy přemýšlela, jak vznikly. Smažený květák, koprovka, litý koláč s ovocem, bramborové šišky s mákem. A pak jsem narazila na list s názvem: „Rychlý jablečný perník – 1973“. Byl označen jako oblíbený.
Ale nebyl to jen recept, co mě zarazilo. Pod ním byla připsaná věta. Malým, trochu roztřeseným písmem, v tužce. „Když budeš péct tenhle koláč a budeš sama, vzpomeň si, že jsem tě vždycky měla ráda.“ Sedla jsem si na studenou podlahu a jen zírala na ty řádky. Věděla jsem hned, že to psala babička. A v tu chvíli mě to zasáhlo víc, než bych čekala.
Byla jsem s ní napojená celý život. Naučila mě, jak se dělá těsto na koláče bez váhy. Jak poznat, že je omáčka hotová jen podle vůně. Jak skládat utěrky, aby v šuplíku nikdy nebyl chaos. A přesto jsme si možná nikdy neřekly to, co bylo nejdůležitější. Že jsme si navzájem chyběly. Že jsme se měly rády.
Rozhodla jsem se ten recept hned zkusit. Vytáhla jsem pár jablek, mouku, perníkové koření, trochu kakaa, cukr, vejce, mléko, olej. Nic, co by člověk nenašel doma. Vše jsem smíchala přesně podle jejích pokynů. A jak se koláč pekl, dům najednou voněl jako tehdy. Jako za dětství. Jako když ještě žila. Když jsem ho vytáhla z trouby, úplně jsem viděla, jak by seděla v křesle, usrkávala kávu a říkala: „Ten jsi udělala líp než já.“
Ale v tu chvíli jsem pochopila, že to nebyl jen recept. Byla to zpráva. Něco jako vzkaz v láhvi, který mi nechala pro chvíli, kdy ji budu potřebovat nejvíc. A bylo to přesně tehdy – když jsem se cítila trochu ztracená, unavená a hledala odpovědi. Nečekala jsem, že je najdu na starém, pokapaném papíře. Ale našla.
Ten recept si teď opakuju často. Nejen kvůli chuti, i když musím říct, že je opravdu výborný. Ale hlavně kvůli tomu pocitu, který se při pečení vrací. Pocitu bezpečí, domova, blízkosti. A kdykoli otevřu tu starou kuchařku, vybaví se mi celé dětství. Vzpomínky na neděle, kdy se peklo a zpívalo. Na zástěry, mouku po celé kuchyni a smích. Na lásku, která se neříkala slovy, ale máslem navíc v krému nebo tou poslední porcí, co vždycky „zbyla náhodou pro mě“.
Dnes vím, že podobných pokladů máme doma možná víc, jen jsme je ještě neobjevili. Možná je máte i vy. Starou knihu, dopis, poznámku. A možná právě v nich je ukryté to nejdůležitější, co vám nikdo jiný neřekne. Mám teď tu kuchařku vystavenou v kuchyni, občas si z ní čtu, i když zrovna nevařím. Je to jako rozhovor s minulostí. Tichý, dojemný a nesmírně pravdivý.
A ten jablečný perník? Jeho recept si teď přepisují i moje děti. A já pod něj už teď tužkou připisuju vlastní větu. Kdyby ho jednou pekly samy, aby věděly, že jsem tu byla. A že je mám ráda.
