Článek
Počasí bylo příjemné, na trzích voněly čerstvé koláče a levandulové svíčky, lidé se přehrabovali v hromadách second-hand oblečení a smlouvali u stánků se starožitnostmi. A pak jsem je uviděla. Malé, nenápadné, ležely mezi ostatní bižuterií, která za pár korun obvykle nikoho příliš nezaujme. Náušnice, které vypadaly jako obyčejný kousek staré bižuterie, na první pohled nic zvláštního. Cena? Směšných deset korun.
Prodavačka byla starší paní, která měla před sebou rozloženou krabici plnou různého harampádí. Bylo vidět, že neprodává nic drahého – jen drobnosti, které jí možná zůstaly někde doma v šuplíku nebo které posbírala kdovíkde. Když jsem si ty náušnice vzala do ruky, zaujalo mě, jak byly těžké. Obyčejná bižuterie bývá většinou lehká, ale tyhle měly na svou velikost překvapivou váhu. „To jsou jen nějaké staré krámy,“ mávla rukou prodavačka. „Deset korun, nebo si vyberte jiné.“
Bez přemýšlení jsem je koupila. Co bych taky za deset korun mohla ztratit? Když jsem přišla domů, dala jsem je stranou a na několik dní úplně zapomněla. Až když jsem si je po pár týdnech všimla v šuplíku, napadlo mě, že bych je mohla vzít ke zlatníkovi. Ne že bych čekala nějaký objev století, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč byly tak těžké.
O několik dní později jsem se zastavila v malé rodinné zlatnické dílně, kam jsem občas chodila kvůli opravám šperků. Když jsem náušnice vytáhla a položila na pult, zlatník se na ně podíval letmým pohledem, jako by už předem věděl, že to bude jen další obyčejný kousek. Pak je ale vzal do ruky, otočil je ze všech stran a ztuhl. „Kde jste to vzala?“ zeptal se po chvíli, najednou mnohem soustředěnějším tónem.
Vysvětlila jsem mu, že jsem je koupila na trhu za deset korun. Chvíli nic neříkal, pak si nasadil lupu a začal náušnice důkladně zkoumat. Když je konečně položil zpět na pult, podíval se na mě pohledem, který říkal všechno. „Vy víte, co to je?“ zeptal se a já jen zavrtěla hlavou.
„Tohle není obyčejná bižuterie,“ řekl. „Tohle je pravé zlato. Osmnáct karátů, pokud se nepletu.“
Myslela jsem, že si dělá legraci. Za deset korun? To přece není možné. Ale zlatník už byl naprosto vážný. „Navíc ten design… Vidíte ten drobný rytý vzor? To je práce, kterou dělali mistři šperkaři někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tohle jsou pravděpodobně antikvární náušnice, ručně vyráběné. Můžu udělat testy, ale odhaduji, že jejich hodnota bude minimálně v řádu desítek tisíc korun.“
Seděla jsem tam jako opařená. Koupila jsem náušnice za deset korun. A teď mi zlatník tvrdil, že mají hodnotu, kterou bych si ani ve snu nepředstavila.
Po krátké analýze se ukázalo, že měl pravdu. Náušnice byly skutečně starožitné, osmnáctikarátové zlato, ručně ryté, pravděpodobně vyrobené někdy kolem roku 1900. Zlatník mi dokonce řekl, že pokud bych je chtěla prodat, mohl by mi je pomoci nabídnout sběratelům nebo do aukce.
Bylo to neuvěřitelné. Šla jsem na trh jen tak, bez jakýchkoliv očekávání, a odešla s pokladem. A co bylo na tom všem nejbizarnější? Paní, která mi je prodala, pravděpodobně neměla ani tušení, jakou hodnotu měly. Možná to byl jen nějaký rodinný šperk, který se časem zapomněl mezi starými věcmi. Možná je někdo daroval, aniž by věděl, co vlastně má.
Jediné, co mě teď trápí, je otázka – měla bych se vrátit za tou paní a říct jí, co jsem zjistila? Nebo bych si měla svůj nečekaný objev nechat pro sebe? Ať už to dopadne jakkoliv, jedno je jisté. Příště už se na trhu nebudu dívat jen po obyčejných věcech. Protože nikdy nevíte, kdy narazíte na poklad schovaný mezi starým harampádím.
