Článek
Babička si užívá, já padám únavou
Když jsem byla malá, rodiče se kolem mě točili jako satelity kolem Země. Žila jsem v iluzi, že to tak prostě chodí. Výlety, tábory, víkendové akce, lyžáky, tenis, balet, šachy – cokoliv jsem si zamanula, bylo. Táta v sobotu vstával v šest ráno, aby mě odvezl na zápas, máma pekla domácí sušenky pro celý oddíl. A co víc, nikdy mi nedali pocítit, že je to otravuje nebo že by chtěli něco jiného. Bylo to samozřejmé.
A tak jsem si to pochopitelně naplánovala taky. Až budu mít děti, bude to stejné. Těšila jsem se, že je budu milovat stejně jako mě milovali moji rodiče. A samozřejmě jsem si představovala, že stejně tak budou milovat i oni svá vnoučata. Že si je rádi vezmou na víkend. Že občas řeknou: „Nechte děti u nás, běžte si odpočinout!“ Že nám dopřejí trochu prostoru na to být zase jen pár.
Ale kdepak.
Dětem je dva a čtyři roky. A babička? Hlídala přesně dvakrát. Jednou 45 minut, podruhé hodinu a čtvrt. Když jsme naznačili, že bychom občas ocenili oddech, dostali jsme jasnou odpověď: „Já už jsem si svoje odhlídala! Teď si chci užívat života!“
A já to vlastně chápu. Fakt. Nikdo jí nemůže nutit, aby trávila čas s vnoučaty, když nechce. Ale nemůžu se ubránit myšlence: Kde se stala ta změna? Jak je možné, že generace, která pro nás dýchala, najednou otočila a nechce se nechat omezovat?
Babička na tripu, máma na hraně nervového zhroucení
Naši rodiče si dnes užívají života. Plánují výlety, dovolené, wellness pobyty, obědy s přáteli, nové koníčky. Babička si koupila permanentku do divadla a jezdí na pobyty s jógou. Dědu nebaví sedět doma, a tak objíždí památky a sbírá razítka do svého turistického deníku. A já? Já jedu nonstop survival mode.
Jestli se někam dostanu, tak maximálně na dětské hřiště. Můj wellness? Když si během spánku dětí stihnu vypít kafe, než vychladne. Můj odpočinek? Když se děti na pět minut zabaví samy a já se můžu v klidu dojít vyčurat, aniž by mi mezitím někdo upatlal zrcadlo zubní pastou.
A sex? Co to je? Manžel i já se na něj těšíme, ale jakmile se k němu dostaneme, jeden z nás usne. A přiznávám, většinou já. Protože po celém dni, kdy lítám jak fretka, fakt nemám kapacitu na nějaké velké romantické výkony.
A to mě na tom vlastně štve nejvíc. Ne že by babička nehlídala. Ale že jsem si myslela, že to bude jinak.
„Babičky nejsou povinné“ vs. „A co ta solidarita?“
Nechápejte mě špatně. Neberu to jako povinnost. Nikde není psáno, že prarodiče musí vnoučata hlídat. Ale prostě mě překvapuje ten obří generační posun. Moji rodiče se o mě starali na 100 %. Já bych si nikdy neřekla o hlídání vlastní babičce, protože ta byla „stará“. Dnešní padesátníci a šedesátníci si ale užívají život, protože mají sílu, zdraví a nechtějí se nechat omezovat.
A víte co? Mají na to plné právo. Tohle není článek, kde si stěžuju. Jen prostě konstatuju realitu. Vyrůstali jsme v době, kdy rodiče byli všudypřítomní. A teď, když bychom potřebovali trochu podpory, zjišťujeme, že jsme na všechno sami.
Naši rodiče nás vychovali, obětovali se pro nás, ale místo toho, aby tu teď byli pro naše děti, řekli si: „A dost. My jsme si své odžili. Teď je řada na vás.“
A tak se smiřuju s tím, že odpočinek bude možná až za pár let. Že hlídání bude spíš výjimkou než pravidlem. Že když padám na hubu, musím se prostě zvednout a jet dál.
A že když si moje máma dává na Instagram fotky z pláže s popiskem „Konečně si užívám!“, tak se na ně podívám a místo radosti cítím hořkost. Protože já jsem tady. S dětmi, které taky miluju nade vše. A až se mě za třicet let moje dcera zeptá, jestli jí pohlídám děti, nejspíš jí odpovím:
„Ano. Protože vím, jaké to je, když bych řekla „ne“.“
I takové příběhy píše sám život. Pošlete nám i ten Váš.
Třeba přes instagram zde.
