Článek
Můj den jako kurýr v Praze: Zácpy, zpoždění a nas*aní zákazníci
Rozvážet jídlo po Praze zní možná jednoduše, ale věřte mi, je to práce pro otrlé. Jeden den za volantem nebo na skútru a pochopíte, proč většina kurýrů na konci směny jen mlčky zírá do zdi. Dnes vám povím o jednom takovém dni, který začal špatně a skončil ještě hůř.
Začalo to hned ráno…
První objednávka mě zavedla do centra, přímo k Národnímu divadlu. Znáte to – úzké ulice, tramvaje, turisti na přechodech, a já s obřím termo batohem na zádech. Dorazím do restaurace, v aplikaci jasně napsáno „připraveno do 10 minut“. Po dvaceti minutách, kdy jsem tam stál jak tvrdé Y, mi kuchař suše oznámil: „Bude to ještě chvíli trvat.“ No super. Mezitím aplikace zákazníkovi hlásí, že už mám jídlo a jsem na cestě. Ideální start dne.
Dopravní peklo
Když jsem konečně dostal objednávku, čekalo mě projíždění Karlínem v ranní špičce. Znáte to, kolony, kde i cyklisti jedou rychleji než vy. Po cestě mi zákazník volal, jestli už jsem blízko, protože „na mapě jste nějaký pomalý“. Vysvětlil jsem mu, že sice dělám, co můžu, ale teleport zatím nemám.
Na místo jsem dorazil o 15 minut později, zákazník na mě kouká, jako bych mu právě spálil barák. Snažím se omluvit, ale on jen prskne: „Tohle si budu stěžovat!“ Tohle byla první facka dne.
A pak to šlo z kopce
Další objednávka byla od jedné oblíbené pizzerie na Vinohradech. Čekal jsem u baru na dvě pizzy a viděl, jak se kuchaři dohadují, komu co patří. Po půlhodině mi řekli, že jedna pizza není. Volám zákazníkovi a ten hned vybuchl: „Já čekám hodinu a vy mi teď říkáte, že nic nemáte?!“ Bylo to, jako bych mu já osobně sežral tu pizzu.
Porucha všeho druhu
K večeru se to zdálo klidnější, dokud jsem nezjistil, že mi blbne navigace. Zákazník chtěl doručení „ke dveřím“, ale místo toho jsem bloudil po sídlišti a snažil se najít správný panelák. Po patnácti minutách mi zavolal, jestli jsem vůbec v Praze. No, má odpověď byla už jen rezignované: „Za minutu jsem u vás.“ Za minutu to ale nebylo, protože jsem v tu chvíli ještě zabočil do slepé ulice.
Konec směny, nervy v kýblu
Když jsem doručil poslední objednávku, byl jsem vyřízený. Čekalo mě pět stížností, žádný dýško a pocit, že kdybych zůstal doma, byl bych na tom líp. Pražská doprava, zpoždění v restauracích, aplikace, co nefunguje, a zákazníci, co nemají trpělivost – to všechno dohromady z toho dělá nejvíc frustrující job, co znám.
Ale víte co? Zítra do toho půjdu znovu. Protože někdo to jídlo přece doručit musí.
Děkujeme čtenáři Jardovi za výbušný příběh a posílejte nám i ty Vaše, třeba přes instagram zde.
