Článek
Na internetu se objevil nový videoklip mladíka, který si říká „Jídelák“, a okamžitě vzbudil bouři emocí. Tvrdí v něm, že v restauracích i fastfoodech je naprosto nutné dávat spropitné alespoň 20 procent a kdo tak neučiní, je podle něj „socka“. Vyloženě tam říká, že když si koupíte ve fastfoodu menu za 400 stovky, máte účet zaokrouhlit na 500. Prý to je tak normální. Sice to není 20 procent, ale to pan „Jídelák“ neřeší. Reakce pod videem jsou však jednoznačné – většina diskutujících se neudržela a jeho rady označila za naprostý nesmysl.
Komentáře pod videem tak hovoří jasně: v Česku se spropitné dává podle uvážení zákazníka, nikoliv z donucení. Lidé připomínají, že zaměstnanci restaurací jsou placeni zaměstnavatelem, a že očekávání, aby hosté dopláceli na jejich mzdy, je absurdní. Spropitné je milé zpestření, gesto dobré vůle, ne povinnost.
Mnozí pak také poukazují na to, že srovnávání amerických zvyklostí s českou realitou nemá smysl. V USA je spropitné hluboce zakořeněnou součástí systému odměňování, u nás jde spíše o dobrovolný bonus. Přílišná razance „Jídeláka“ působí nejen směšně, ale i trochu fanaticky.
Většina komentujících reaguje kombinací rozčilení a pobavení. Někdo poznamenává, že pokud je člověk spokojený, spropitné dá, jinak ne. Jiní jen kroutí hlavou nad tím, že někdo může považovat za nutné vnucovat lidem pravidla, která v české kultuře neplatí.
Celkový dojem? Mladík zřejmě úplně ztratil kontakt s realitou. Anebo chtěl cíleně vyvolat diskuzi. Česká mentalita je totiž úplně jiná: lidé oceňují práci a dobrý servis, ale nevidí důvod, proč by měli platit navíc za to, co je součástí základní mzdy. Spropitné je přátelský bonus, gesto, které se dává podle uvážení, a ne povinnost.
Ostatně, alespoň podle mých zkušeností, na tom není ještě česká gastronomie tak, aby se spropitné stalo samozřejmostí napříč všemi typy restaurací. Zrovna nedávno jsem se zastavil v jednom zájezdním hostinci u Kolína. Servírka mě od houbové omáčky odradila slovy, že je v ní příliš mnoho „maggi“ a doporučila kuřecí řízek. Už mi ale neřekla, že ho kuchař smaží v měsíc starém oleji, ve kterém předtím smažil aromatický hermelín, a že k řízku dává jakousi „čalamádu“, která byla cítit na metr od talíře. V takových restauracích by měli dávat spropitné zákazníkům za to, že se vůbec odvážili vstoupit dovnitř.
