Článek
Volím od devadesátých let. Pamatuju si první euforii z ODS, Klause, sliby o svobodném trhu a zodpovědnosti. Roky jsem věřil, že pravicové myšlení má v Česku smysl. Jenže poslední dobou se ODS změnila k nepoznání. Neideová, unavená, zamrzlá v póze, která nikoho neoslovuje. A koalice SPOLU? Spíš sňatek z rozumu než síla, která by měla tah na branku. Když jsem letos viděl jejich kampaň, bylo to jako sledovat starý orchestr, který hraje písně, co už nikoho nebaví.
A pak tu byl Babiš. Člověk, kterého jsem roky považoval za symbol všeho, co je v české politice špatně — dotace, střet zájmů, marketing místo obsahu. Jenže letos bylo, alespoň tedy pro mě, jasné, že ANO volby vyhraje. Otázka tak nebyla jestli bude ANO ve vládě, ale s kým. A tady se dostavila pragmatická volební matematika, která mě donutila přemýšlet jinak než kdykoliv před tím.
Představa, že se k moci dostanou společně s ANO SPD, Motoristé, Stačilo!, nebo Přísaha, aby získali v poslanecké sněmovně většinu, mě děsila. Tyto strany nemají v podstatě žádný program, jen hněv a jednoduchá hesla. Když jsem si představil Tomia Okamuru na vnitru, došlo mi, že Babiš je vlastně paradoxně ta menší katastrofa. A tak jsem poprvé v životě volil s kalkulačkou v ruce.
Ne proto, že bych Babišovi věřil. Ale proto, že jsem věděl, že pokud dostane dost hlasů, obejde se bez extremistů. Můj hlas byl čistý pragmatismus, žádné srdce, žádné nadšení. Jen logika – zabránit horšímu scénáři.
A ano, mám z toho rozporuplný pocit. Nezastávám Babiše, neobhajuju ANO, ale když se dívám na povolební tanečky, mám pocit, že to byla jediná rozumná možnost. Aspoň teď. Možná jsem tím sám sobě dokázal, že politika není o ideálech, ale o schopnosti spolknout hořkou pilulku, když jde o větší dobro.
Bohužel, bylo to nanic. Okamura vnitro sice asi nedostane, ale možná bude sedět v čele poslanecké sněmovny. A z toho radost nemám, Za mě je to prostě špatně. Ale respektuji, že přibližně 400 tisíc jeho voličů bude mít radost.
Nevolil jsem Babiše, protože bych ho chtěl vidět vládnout. Volil jsem ho, protože jsem nechtěl vidět vládnout ostatní. A to je možná nejpřesnější definice dnešní české politiky. Totiž to, že se mnohdy musí volit menší zlo. Ale co už. Třeba to příští volby bude lepší.
