Článek
Český veřejný prostor je zahlcen rozporuplnými postoji vůči ukrajinským uprchlíkům. Zatímco je v hospodách a na sociálních sítích často slyšet nenávist – „berou nám práci, ničí náš stát“ – realita je mnohem složitější. Nedávno se mi do ruky dostala smlouva, ze které vyplývá šokující zjištění o tom, jak jsou někteří Ukrajinci v Česku doslova zneužíváni. V tomto konkrétním případě pracuje ukrajinská uklízečka v jednom pražském hotelu deset hodin denně, šest až sedm dní v týdnu, za mizerných 125 Kč hrubého na hodinu. Volné víkendy? Zapomeňte.
Kdo z českých občanů by takové podmínky dobrovolně vzal? Mnozí by raději zůstali evidování na úřadu práce, požádali si o podporu a možná si přivydělávali načerno, než by akceptovali takové finanční podmínky. Ironií ale je, že právě tyto ukrajinské ženy denně odvádějí práci, kterou Češi často odmítají – a přitom čelí nepřátelství a kritice o tom, že „berou Čechům práci“.
Data ale mluví jasně: podle MPSV ukrajinští uprchlíci legálně pracující v Česku mají více než 158 tisíc pracovně-právních vztahů a dlouhodobě odvádějí do státního rozpočtu více, než z něj čerpají. (Ministerstvo práce a sociálních věcí). Už ve třetím čtvrtletí 2023 jejich odvody převýšily státní výdaje na pomoc o několik set milionů korun (ČT24). Za celý rok 2024 pak do rozpočtu „přinesli“ o 8 miliard více, než kolik bylo vyplaceno (Seznam Zprávy). Posléze se ukázalo, že během tří let přispěli dvojnásobkem toho, co stát vyplácel na humanitární dávky (Ministerstvo práce a sociálních věcí).
Ukrajinci dnes tvoří jednu z klíčových pracovních sil. Až 80 % z nich je zaměstnaných nebo podniká, přičemž jejich pracovní kvalifikace často neodpovídá skutečnosti – mnozí z nich skončí v nízko placených pozicích, jako pomocní pracovníci, uklízeči či obsluha strojů (e15). Přesto právě oni stojí v první linii, kde je česká ekonomika nejvíce potřebuje – zejména v sektorech, kde je práce pro českého občana „pod úroveň“.
A přitom mnohé veřejné diskuse dávají najevo opak. Namísto toho, aby byla tato pracovní síla respektována, stává se terčem generalizovaných útoků. Zapomíná se ale, že ukrajinští uprchlíci mnohdy platí veškeré odvody – zdravotní, sociální, daně – a přesto nemají nárok na různé rodinné i jiné státní výhody, které dostávají Češi (Ministerstvo práce a sociálních věcí).
Tato disonance – využívání a zároveň odmítání – ukazuje hluboký rozpor české společnosti: bez ukrajinských pracovníků by se česká ekonomika neobešla, přesto je velká část společnosti považuje za problém. Realita však ukazuje, že místo odsuzování bychom měli hledat důstojné pracovní podmínky a integraci, protože tito lidé jsou nejen potřební, ale přínosní.
