Článek
Na první pohled by měl být systém jednoduchý. Pracující odvádějí peníze, stát je přerozděluje mezi důchodce. Jenže realita ukazuje, že z takzvaného průběžného systému se stal černý fond, do kterého stát sáhne kdykoli, když mu chybí peníze jinde.
Po revoluci v devadesátých letech se totiž důchodový účet stal součástí státního rozpočtu. To znamená, že ve chvíli, kdy měl přebytek, stát si ho prostě vzal. Peníze, které mohly tvořit polštář pro horší časy, zmizely ve výdajích na úplně jiné věci. Dálnice, úřady, dotace, záchrany bank – na to všechno se využívaly peníze, které lidé posílali s vidinou „zajištěného stáří“.
Podle analýz se v devadesátých a nultých letech takto rozpustily stovky miliard korun. Kdyby byly uloženy na zvláštním účtu, dnes by měl důchodový systém výrazně lepší bilanci. Jenže politici tehdy nemysleli na budoucnost. Peníze byly po ruce, tak se utrácely. Prostě se hodily, aby se třeba nenavyšoval deficit státního rozpočtu.
Když se dnes mluví o „deficitu důchodového systému“, je to ve skutečnosti polopravda. Ano, populace stárne a méně pracujících musí uživit více důchodců. Ale obrovský problém je, že systém přišel o rezervy, které kdysi měl mít. Ztratily se politickým rozhodnutím. Respektive, použily se na něco jiného někde jinde.
Důchodci dnes dostávají průměrně kolem 20 tisíc korun měsíčně. To se může zdát solidní, ale zároveň ceny potravin, energií a nájmů rostou rychleji než valorizace. Mnoho seniorů tak balancuje na hranici chudoby, a přitom vědomí, že stát jejich peníze kdysi využil na jiné účely, je pro ně bolestivé.
Co je na tom nejvíc šokující? Že se o tom skoro nemluví. Politici raději opakují fráze o prodlužování věku odchodu do důchodu, než aby přiznali, že generace před námi už na starobní důchody „našetřila“, ale stát peníze spotřeboval jinde
Lidé si proto začínají klást otázku: proč by měli věřit, že současný systém je spravedlivý? A proč mají mladí platit stále víc, když vědí, že v jejich stáří už na důchody prostě nebude?
Není divu, že roste zájem o vlastní investice, spoření nebo nemovitosti. Český důchodový systém totiž ukazuje tvrdou realitu: spoléhat se na stát je hazard. A ztracené miliardy z minulosti nám už nikdo nikdy nevrátí.
