Článek
Do nové práce jsem nastoupila loni v létě. Byla jsem nervózní, přece jen to byla velká firma a já chtěla udělat dobrý dojem. Při obědě první den si ke mně sedla kolegyně a po pár zdvořilostech mi mezi řečí řekla větu, kterou jsem opravdu nečekala:
„Hele, když budeš chodit bez podprsenky, šéf to ocení. Má na to slabost. A poznáš to na prémiích.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo urazit. Ale když jsem se podívala na ni, bylo jasné, že to myslí vážně. Dodala ještě: „Nemusíš, ale uvidíš sama. Není to žádné obtěžování, prostě ti přistane víc peněz. Podívej se na některé holky na patře a uvidíš.“ A měla pravdu, na patře byly minimálně tři kolegyně, které očividně podprsenku neměly.
Já bez podprsenky občas chodím – doma, na nákupy, někdy i ven, když je horko a mám volnější tričko. Nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Jenže do práce? Tam jsem měla pocit, že musím působit profesionálně, a spodní prádlo k tomu prostě patří.
První týdny jsem to ignorovala. Ale pak jsem si všimla, že některé kolegyně opravdu chodí bez podprsenky pravidelně, a nikdo jim nic neříká. Naopak, zdály se spokojené, sebevědomé a neřešily, co si kdo myslí. A tak jsem to jedno pondělí zkusila taky. Vzala jsem si tenčí halenku a pod ní nic.
Upřímně – trochu jsem se styděla. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají. Ale po chvíli jsem si zvykla a vlastně jsem se cítila volněji. Šéf se na poradě na mě usmíval víc než obvykle a odpoledne se zastavil u mého stolu s úplně banální otázkou, kterou mi mohl poslat mailem. Nevím, jestli to byla náhoda.
Rozhodující bylo, když přišla první výplata. Kromě základní mzdy tam byly i prémie, na které jsem jako nováček rozhodně neměla nárok. Kolegové se divili, já se tvářila překvapeně – ale v duchu mi došlo, odkud vítr vane.
Od té doby už podprsenku do práce moc nenosím. Nemám se za co stydět a pokud to šéf ocení navíc penězi, proč ne. Neříkám, že je to správné pravidlo – ale v téhle firmě to prostě tak funguje. A já se jen přizpůsobila.
