Článek
Nikdy bych si nemyslela, že něco takového někdy pochopím. Měla jsem pocit, že když si člověk vezme někoho, koho miluje, je tím vyřešeno všechno. Láska, jistota, touha, domov. Jenže ono to tak není. Po třech letech manželství, s tříletým dítětem a mužem, který by pro mě udělal první poslední, jsem zjistila, že se mám asi vše, kromě jiskry, vášně a touhy.
Můj muž je hodný, spolehlivý a zodpovědný. Nosí mi květiny, čte večer pohádky naší dceři, plánuje víkendy. Ale když mě obejme, cítím spíše manželskou rutinu než vzrušení. Dlouho jsem si to vyčítala. Myslela jsem si, že mám problém já. Že jsem nevděčná. Ale pak jsem si uvědomila, že moje tělo prostě touží po něčem jiném. Že potřebuje víc, než mu můj aktuální život nabízí. A že to rozhodně neznamená, že svého muže nemiluju.
Poprvé jsem do toho šla po skleničce vína s kamarádkou ze střední. Smála se, když mi říkala, že „dobré pomilování nemá s manželstvím nic společnýho“. V tu chvíli jsem jí nerozuměla. Dnes už ano. Našla jsem si milence. Ne jednoho. Nechci žádný vztah, žádné závazky, žádné zprávy typu „kde jsi“. Scházíme se v anonymních apartmánech, kam přicházím pod jiným jménem. Nikdy nedávám číslo, nikdy neříkám o sobě pravdu. Po hodině zase mizím — a s tím mizí i napětí, které se ve mně hromadí týdny. Prostě se s mužem jen pomiluju a jdu
Nejde o city. Ty mám doma. Jde o něco tělesného, základního, co nechci potlačovat jen proto, že se to „nepatří“. Někdo by to nazval nevěrou. Já tomu říkám hygiena těla i duše. Udržuju si tím mentální rovnováhu, díky které zvládám být dobrou mámou a milující ženou. Paradoxně i manželství to zklidnilo. Neřeším hlouposti, nemám potřebu se hádat. Jednou se do mě jeden z těch mužů zamiloval. Okamžitě jsem to ukončila. Nehledám vztah, hledám klid.
Když se na to dívám zpětně, asi chápu, proč tolik žen dělá totéž. Jen o tom nemluví. Morálka? Možná. Ale někdy mám pocit, že ti největší moralisté jsou právě ti, kteří by to sami rádi zkusili — jen jim chybí odvaha. Co vy? Toužíte po něčem takovém?
