Článek
Když se bavím se svými vrstevníky o budoucnosti, jedna věc se opakuje pořád dokola: my na důchod nejspíš nikdy nedosáhneme. A pokud ano, bude to v takové podobě, že se nám z toho bude chtít spíš plakat než jásat. Všichni víme, že demografická křivka je neúprosná a že důchodový systém v dnešní podobě dlouhodobě nefunguje. A přesto stát stále plošně přidává a přidává dnešním seniorům – bez ohledu na to, zda žijí na hranici chudoby, nebo si dvakrát ročně dopřávají lyžovačku v Alpách. A teď, před volbami, jsou sliby ještě výživnější.
Nechci znít cynicky. Chápu, že spousta důchodců sotva vyjde s penězi. Jsou lidé, kteří po čtyřiceti letech práce počítají každou korunu a rozhodují se mezi léky a jídlem. Těm pomoc patří bez debat. Ale pak je tu úplně jiná skupina. Dobře zaopatření důchodci, kteří mají důchody výrazně nadprůměrné, vlastní byty, chalupy, hrají golf a pořád cestují. A stát jim dává úplně stejné výhody, jako těm, kteří jsou skutečně v nouzi. Prostě plošný balíček.
A kdo to celé platí? My. Tedy ti, kteří teď chodíme do práce, odvádíme vysoké daně, a přitom sotva dosáhneme na vlastní bydlení. Mladí lidé dnes často žijí v nájmech za ceny, které polykají i více než polovinu jejich platu. S hypotékou už skoro nemáme šanci. A do toho všude slyšíme, že systém je neudržitelný a že na nás „už nic nezbude“. To je situace, která ve mně vyvolává hořkost a pocit nespravedlnosti. A vlastně mě ani moc nemotivuje se o něco snažit.
Proč se nikdo neptá, jestli by pomoc neměla být adresná? Proč dáváme stejnou podporu důchodci, který má sotva na rohlíky, jako tomu, kdo přijede z lyžování v Itálii a pochlubí se fotkami z wellness hotelu? Nemělo by to být nastavené tak, aby stát cílil na skutečně potřebné?
Když se o tom bavím se staršími lidmi, často slyším: „Vy mladí nevíte, co vás čeká, taky jednou budete důchodci.“ Jenže já mám pocit, že se důchodu možná vůbec nedožiju – aspoň ne v podobě, v jaké ho znají dnešní senioři. A přitom platím systém, který je k mému ročníku spíš nefér než solidární.
Nechci nikomu brát to, co potřebuje k důstojnému životu. Ale vadí mi, když stát rozdává plošně a bez rozmyslu. Výsledkem je, že se prohlubuje propast mezi generacemi. Senioři se cítí ukřivděně, když se mluví o „omezování jejich benefitů“, a mladí zase mají pocit, že táhnou účet za všechny – i za ty, kteří to vlastně nepotřebují.
Pokud se s tím něco neudělá, budeme dál žít ve světě, kde jedni jezdí levněji než druzí, kde se plošně přidává těm, kteří už mají dost, a kde se mladí pomalu smiřují s tím, že jejich budoucnost je na vedlejší koleji.
