Článek
Jsem OSVČ. Tedy ještě chvíli budu. Do konce roku. Pak to zabalím, protože už prostě nemám sílu dál bojovat s větrnými mlýny české byrokracie a stále rostoucích odvodů. Přitom jsem ten, o kom stát ve svých proslovech básní: člověk, který se o sebe stará sám, nechodí na úřady žádat o podporu a nesedí doma s nataženou rukou. Jenže realita je úplně jiná. Stát si lidí jako já vůbec neváží.
Když jsem před časem přišel o práci, mohl jsem jít na úřad práce. Mohl jsem brát podporu a čekat, až se něco naskytne. Místo toho jsem si řekl: „Postavím se na vlastní nohy.“ Založil jsem živnost a začal dělat to, co umím – práci „hodinového manžela“. Opravy, montáže, natírání, drobné stavební práce. Lidi byli rádi, že jim někdo pomůže, a já měl dobrý pocit, že se uživím poctivou prací. Žádné dávky, žádné stížnosti, prostě férový obchod: já dám práci, zákazník zaplatí.
Jenže jakmile člověk začne poctivě podnikat, zjistí, že proti sobě nemá konkurenci, ale vlastní stát. Každý rok vyšší a vyšší zálohy. Každý rok složitější pravidla. A když se odvážím dát si do nákladů další nové montérky nebo vrtačku, úředník na finančáku na mě kouká, jako bych kradl. Místo podpory jen podezírání: „To už je ale tento rok třetí vrtačka. Vy těmi montérkami snad zásobujete celé ČKD, ne…?“, atd… Místo jednoduchosti jen další papíry a vysvětlování.
A to je na tom to nejhorší: já přece nechci od státu nic. Nepotřebuju dávky, nepotřebuju úlevy. Chci jen možnost pracovat, zaplatit rozumné daně a žít důstojně. Jenže stát mi říká: „Zaplať víc. Sežeň víc. Odevzdej víc.“ A přitom se dívám, jak se veřejné peníze rozhazují, jak se díry v rozpočtu jen zalepují dalšími sliby. A ve mně roste pocit, že jsem jen dojné zvíře, které nikdo nenechá vydechnout.
Proto končím. Od ledna zavřu živnost. Přihlásím se na úřad práce, vezmu podporu a nechám stát, ať mi tentokrát pomůže on. Ne proto, že bych o to stál, ale protože už nevidím smysl v tom dál živit systém, který si mě neváží. Možná si někde přivydělám bokem legální cestou, na dohodu, možná najdu jiný způsob, jak přežít. Ale rozhodně už nebudu dobrovolně plnit kasu, ze které se peníze jen rozkutálí.
Můžete říct, že je to rezignace. Možná. Ale já v tom vidím i kus hrdosti. Nechci hrát hru, ve které je podnikatel trestaný jen za to, že se snaží. Až se stát naučí vážit si těch, kteří dělají všechno proto, aby nebyli na dávkách, možná se vrátím. Do té doby mu posílám jasný vzkaz: chtěl jsem být samostatný. Vy jste mě o tu chuť připravili.
