Článek
Byla to chalupa v jižních Čechách. Starší, ale s duší – ta, kam se jezdilo na prázdniny, kde děti běhaly bosy po trávě a kde se večer sedělo na zápraží s čajem v ruce. Přítelkyně ji měla po rodičích. Měla ji ráda, ale když přišla dvacetiletá dcera s prosbou, neváhala dlouho. „Mami, potřebuju to jen na chvíli. Dám ji do zástavy, abych mohla koupit byt v Krumlově. Budu ho pronajímat turistům a za pár let to splatím,“ přesvědčovala.
Dcera působila sebevědomě, byla plná plánů. A tak matka podepsala darovací smlouvu. Věřila jí. Vždyť je to její dítě. Nikdo tehdy netušil, že právě v ten den dala své dceři nejen chalupu, ale i možnost o ni přijít.
Hypotéku dcera skutečně dostala. Jenže realita byla jiná než představy. Turisté nepřijížděli, náklady rostly, úroky taky. A jak už to bývá, splátky se začaly opožďovat. Banka se dlouho neptala – a pak přišlo rozhodnutí. Chalupa šla do dražby. Prodala se celkem brzo. Bylo kolem toho hodně emocí a slz.
Zatímco matka marně hledala právní cesty, jak to zvrátit, její osmnáctiletý syn jen tiše zíral. Měl slíbené, že až dcera hypotéku splatí, převede matka chalupu na něj, aby si i on mohl pořídit vlastní bydlení. Teď nemá nikdo nic – ani chalupu, ani vztahy.
Syn se s matkou pohádal. Obviňuje ji z naivity a slabosti. „Nechápu, jak jsi mohla něco takového udělat,“ vyčetl jí. Dcera se matce vyhýbá, stydí se, ale neumí se omluvit. A matka? Ta zůstala sama – mezi dvěma rozhádanými dětmi a s prázdnem, kde dřív stála chalupa plná vzpomínek.
Dnes říká, že největší chybou nebylo podepsat papír, ale věřit, že rodina a peníze se dají smíchat bez následků. „Chtěla jsem pomoct, a ztratila jsem všechno – majetek i klid,“ říká.
Je to příběh, který se může stát komukoliv. Stačí jedna důvěra na špatném místě a iluze o rodinné soudržnosti se rozpadne. Protože, jak se ukazuje, v rodině se peníze nepůjčují. Nedělá to dobrotu.
