Článek
Rozvod a ztráta zaměstnání během několika měsíců. To byl začátek mé cesty, o které jsem nikdy netušila, že ji budu muset absolvovat. Vždycky jsem se považovala za silnou, spolehlivou, tu, na kterou se dá spolehnout. Jenže když vám odejde muž k jiné ženě a vy zároveň dostanete výpověď, sebevědomí spadne někam k bodu nula. Navíc ta žena k nám kdysi chodila uklízet. Prostě příběh jak z laciného seriálu.
První týdny po rozvodu jsem fungovala na autopilota. Ráno jsem odvedla děti do školy, odpoledne uvařila večeři, večer padla do postele vyčerpaná. Ale v hlavě to hučelo. Myšlenky se nedaly zastavit, v noci jsem nespala, přes den jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Až mi nakonec praktická lékařka řekla, že bych měla zvážit antidepresiva. Nechala jsem se přemluvit, protože už jsem neměla sílu bojovat sama.
Byla jsem přesvědčená, že je to moje soukromá věc. Jen já a můj doktor. Ani děti to pochopitelně nevěděly. Jenže pak se to „nějak“ dostalo ven. Dodnes si pamatuju, jak jsem vešla do malého obchodu s potravinami na našem náměstí a cítila ty pohledy. Moje nejlepší kamarádka to prý prozradila při řeči, jen tak mezi regály s houskami a salámem. „Víš, ona teď bere prášky na nervy, protože se zhroutila po tom rozvodu,“ pronesla údajně u kasy. A v malém městě? To je jako kdyby to někdo napsal na nástěnku.
Najednou jsem měla pocit, že se na mě všichni dívají jinak. Jako na někoho, kdo nezvládl život. Děti mi říkaly, že se jich ve škole spolužáci ptají, jestli jsem „blázen“. Sousedka, která se mnou dřív chodila na kafe, začala přecházet na druhý chodník. A já měla chuť zalézt do postele a už z n í nikdy nevylézt.
Nejhorší na tom bylo, že právě antidepresiva mi začala pomalu pomáhat. Najednou jsem dokázala spát, znovu jsem začala cítit chuť do běžných věcí. Jenže zároveň jsem bojovala s předsudky lidí, kteří měli jasno – kdo bere prášky na hlavu, ten je prostě „divný“.
Dnes, s odstupem, už se za to nestydím. Ano, beru léky, které mi pomáhají postavit se na nohy. A víte co? Je to stejné, jako kdybych brala antibiotika na zápal plic. Jenže spousta lidí to tak nevnímá.
Možná právě proto jsem se rozhodla o tom napsat. Protože vím, že nejsem jediná. A že na malém městě se sice ví všechno, ale málokdo má odvahu říct nahlas, jak moc se nás tyhle předsudky ničí. Takže kdo jste na tom podobně, kašlete na drby. Nikdo není ve vašich botách a nemá na zádech váš batoh. Nikdo…
