Článek
Když se nám narodila dcera, myslela jsem si, že naše manželství dostane nový rozměr. Že se budeme radovat z každého dne, společně se radovat z jejího prvního úsměvu, prvního kroku. Jenže realita byla jiná. Zatímco já jsem se snažila být tou nejlepší mámou, manžel se začal pomalu, ale jistě vzdalovat. Přestal mě objímat, přestal mě hladit… a hlavně přestal mít zájem o milování.
Po porodu mi zůstalo povislé břicho, prsa už nebyla tak pevná jako dřív a moje postava ztratila křivky, na které byl zvyklý. On to sice nikdy neřekl nahlas, ale viděla jsem to v jeho očích – tu jiskru, kterou tam dřív měl, když se na mě díval, nahradila lhostejnost. Trápilo mě to víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Najednou jsem se necítila jako žena, ale jen jako máma.
Jednoho večera, když dcera spala a manžel se zavřel do pracovny, jsem si z nudy založila profil na seznamce. Nečekala jsem nic velkého, možná jen trochu povrchního povyražení. A pak mi napsal on – muž o třicet let starší, s hlubokýma očima a slovníkem, který mě dostal hned první větou. Bylo mu téměř šedesát, ale už po pár zprávách jsem cítila, že mě vidí úplně jinak než manžel.
Na první schůzce mě doslova hltal pohledem. Říkal, že miluje moje boky, moje vlasy, i ten můj „měkký“ pas. V jeho přítomnosti jsem se po dlouhé době cítila žádoucí. Když jsme se poprvé milovali, bylo to něco úplně jiného – žádný spěch, žádná rutina, jen pozornost, doteky a slova, která mě rozpalovala. Byla jsem ze sebe překvapená.
Díky němu jsem si uvědomila, že krása není jen o dokonalém těle. Je o tom, jak se žena cítí. Když ví, že je pro někoho žádoucí, rozzáří se zevnitř – a to je vidět navenek.
Možná můj příběh někoho pohorší, ale pointa je jednoduchá: i po porodu, i s tělem, které už není jako z katalogu, můžeme být krásné. Stačí, aby nás někdo viděl takové, jaké jsme – a byl z nás úplně paf. Já zažívám naprosto úžasné okamžiky a vůbec neřeším, že jsem nevěrná. Život máme jenom jeden. Nebo ne?
