Článek
Vždy jsem se divil chlapům, co si po padesátce pořídili druhou rodinu a další dítě. A že jich v mém okolí bylo. Dokonce i pár spolužáků z gymnázia takhle dopadlo. Ze začátku tvrdili, jak to je skvělé, ale když jsem je lákal na golf, na motorku nebo večer na pivo, nemohli. Uspávali, nebo byli sami ospalí. No, a teď se to samé přihodilo mě. Ani nevím jak, ale najednou jdu po parku a tlačím před sebou kočárek.
Přišlo to nečekaně
Přišla k nám na personální oddělení. Taková normální holka, žádná sexbomba. Jenže víte, co se říká. Tichá voda břehy mele. Jednoho dne jsme potkali ve firemní kantýně u nějakého nevábného rizota. Slovo dalo slovo a odešli jsme na oběd do restaurace, která je jenom přes ulici. Byla milá, smála se, ani nevím, co jsem jedl. Zaujala mě. Samozřejmě, byla o dvacet pět let mladší, takže i když to nebyla prvoplánová kráska, postavu měla parádní.
Motorka šla z domu
Ze společných obědů se postupem času stalo pravidlo. Pak přišla jednou večeře a divadlo a už to jelo. Po roce jsem se rozvedl, pod dalším roce oženil a letos se nám narodil Šimon. Zpočátku to vypadalo, že to bude pohoda, ale není. Jsem fyzicky i psychicky úplně na dně. Žádný golf, motorku jsem prodal, o večerním pivku ani nemluvím.
Druhá šance? Nevím…
Proč to ale chlapi jako já dělají? Něco se v nich po padesátce asi zlomí. Děti z prvního manželství si už žijí svoje životy, žena vás zná až příliš dobře, takže vás malokdy něčím překvapí, a vy si jednoho dne uvědomíte, že tohle je asi konec zážitků. Že už se vlastně nic moc dalšího nestane. A pak přijde ona. Směje se vašim vtipům, zajímá se o vás, na všechno se dívá s čerstvou zvědavostí. Vedle ní si zase připadáte jako někdo, komu to myslí, kdo je zajímavý. A v hlavě začne hlodat ta známá věta: „Co když je tohle moje druhá šance?“
Pozdě bycha honit
Dítě v tom je často spíš důsledek než plán. Jenže když už přijde, řeknete si, že aspoň něco po vás zůstane. Je to zvláštní směs lásky, nostalgie a trochu i ješitnosti. I já jsem zažil ten moment. Když jsem držel malého Šimona v náručí, říkal jsem si, že to má všechno smysl. Ale v dalších týdnech jsem zjistil, že morálka a únava jdou ruku v ruce. Člověk se ptá, jestli je v pořádku rozbít starý život, aby si mohl zkusit nový. A pak si uvědomí, že na odpověď je vlastně už pozdě. Už tlačíte ten kočárek. Už jste v tom. A v hlavě navíc hlodá červíček, jestli budete stačit holce o čtvrt století mladší.
