Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ ženy, která by se schovávala. Naopak – mám ráda volnost, svobodu a taky trochu pozornosti. Ráda nosím krátké sukně, šaty s hlubokým výstřihem a na dovolené si užívám nudistické pláže, kde člověk nemusí předstírat, že jeho tělo je něco, co by mělo zůstat skryté. Nejsem exhibicionistka v tom negativním slova smyslu, spíš mi přijde přirozené být sama sebou a užívat si ženskost.
Z tohoto důvodu miluji svůj balkón. Tedy především v letních dnech. Je to místo, kde věším prádlo, zalévám muškáty, čtu si knížku nebo si dám ranní kávu. Jenže mám podezření, že pro jednoho člověka je můj balkón zajímavější, než by měl být. Naproti mně totiž bydlí bystrozraký soused. Neznáme se osobně, nikdy jsme spolu nemluvili, ale několikrát jsem si všimla, že když vyjdu na balkón třeba jen v kalhotkách a tričku, jeho pohled směřuje přesně mým směrem.
Ze začátku jsem si říkala, že je to náhoda. Jenže když se to opakovalo pořád dokola, začala jsem být zvědavá. Líbí se mi to? Přiznávám, že ano. Možná je to ten zvláštní druh vzrušení, když víte, že vás někdo sleduje – a přitom mu nic nenabízíte přímo. Já si prostě jen jdu sundat prádlo ze šňůry a on u toho zapomene, že má v ruce hrnek s čajem.
Začala jsem si s tím trochu pohrávat. Ne tak, že bych dělala něco vyloženě provokativního, ale občas na tom balkóně zůstanu o chvíli déle. Zalévám kytky pomaleji, prádlo věším pečlivěji, někdy se zastavím a protáhnu. A koutkem oka vím, že na druhé straně ulice je člověk, který mě sleduje.
Někdo by to možná považoval za obtěžující. Ale já to tak nevnímám. Je to vlastně nepsaná hra, ve které oba víme, o co jde, a přitom se nic neděje. On má svůj malý rituál, já ten svůj. Není v tom nic nebezpečného ani nepříjemného – jen drobný náznak flirtu na dálku, který zpestřuje běžné dny.
Možná jednou se potkáme tváří v tvář, třeba u vchodu do domu nebo na ulici. A možná se ani nezmíníme o tom, co oba víme. A to je na tom to hezké – že některé věci zůstávají jen tak, v náznaku, a díky tomu mají kouzlo.
