Článek
„Účet v restauraci na rande budu platit jen za sebe.“ Když tohle řeknu nahlas, většina žen se zarazí. Některé se pousmějí, jiné se zatváří pohoršeně. Prý „kam se poděla galantnost“ a „jestli takhle přistupuju i k vztahům“. Jenže já mám na to jiný pohled. Galantnost ano, ale ne naivita.
Dřív jsem to dělal tak, jak se to od chlapa tak nějak očekává. První rande, hezká restaurace, láhev vína, desert. Samozřejmě že jsem zaplatil. Působí to dobře, žena má pocit, že jste velkorysý, sebevědomý, že „se umíte postarat“. Jenže problém je, že některé ženy si z téhle hry udělaly způsob života. Nehledají vztah, hledají benefity. Pozvání na večeři, lístky do divadla, drink po cestě, taxík domů. A pak už se neozvou.
Přesně to se mi stalo. Zaplatil jsem první večeři – v pohodě. Druhá schůzka, pěkná restaurace, dva lístky do divadla, po představení koktejl v baru a taxi. Celý večer vyšel skoro na pět tisíc. Rád jsem ji pozval, protože večer byl fajn, povídali jsme si, smáli jsme se. Ale od té doby ticho. Žádná zpráva, žádné vysvětlení. Zmizela. Možná dostala lepší nabídku, možná jí o mě nikdy nešlo.
A přesně v tu chvíli jsem si řekl dost. Od té doby platím za sebe. Ne proto, že bych byl lakomý, ale proto, že chci, aby ta druhá strana taky něco investovala – aspoň symbolicky. Když žena na prvním rande řekne: „Ne, rozdělíme se napůl,“ vím, že to myslí vážně. Že mě nebere jako peněženku, ale jako člověka.
V dlouhodobém vztahu to mám jinak. Tam si přece pomáháme navzájem. Já zaplatím večeři, ona koupí drogerii nebo jídlo na doma. To je přirozené. Ale randění? To je džungle. A v ní se člověk musí naučit rozpoznat, kdo hledá vztah a kdo jen příležitost.
Takže ano – účet v restauraci klidně zaplatím, ale jen za sebe. Protože galantnost bez vzájemnosti ztrácí smysl. A jestli to některé ženy považují za nezdvořilost? Možná jen proto, že jim přestává fungovat jejich oblíbená strategie.
