Článek
Chlapce jsme si vzali do péče, když mu byly tři měsíce. Jeho biologická matka byla dlouhodobě závislá na drogách a dítě po porodu trpělo silnými abstinenčními příznaky, které ho provázely až do sedmého měsíce života. Od začátku bylo jasné, že chlapcův start do života bude těžký. Byl malý, křehký, často nespal a opožďoval se bohužel i v základních dovednostech sebeobsluhy.
Dnes jsou mu skoro čtyři roky a stále nosí plenky. Každé počůrání je pro ně zdrojem frustrace a pro mě výzvou. Uvědomuje si, že to je špatně, ale nějak si pořád nedokáže uvědomit, že může jít na nočník. Obávala jsem se, že jeho těžký životní začátek může mít i psychické důsledky, a chtěla jsem proto zjistit, zda problém s plenami není symptomem něčeho hlubšího. Rozhodla jsem se proto navštívit dětskou lékařku a požádat o vyšetření či doporučení k dětskému psychiatrovi.
To, co následovalo, mě ale šokovalo. Lékařka mě vyslechla a s naprostou vážností řekla: „Ať si chlapec svoje trenýrečky sám vypere, když se počurá.“ Stála jsem tam s otevřenou pusou a nevěděla, jestli to je ranní vtípek, nebo vážné doporučení. Pokusila jsem se proto vysvětlit, že hledám citlivý a odborný přístup, že jde o dítě, které potřebuje trpělivé vedení a podporu, nikoli ponaučení formou domácí práce ve formě praní prádla. Odpověď však byla stejná. Podle lékařky tím chlapce naučím zodpovědnosti a bude na to víc myslet.
Odcházela jsem z ordinace s pocitem naprosté bezmoci. Chlapec potřebuje bezpečné prostředí, trpělivost a metody, které mu skutečně pomohou osvojit si hygienické návyky – ne metodu, která ho může zahanbit a stresovat. Navíc, už někdy někdo slyšel, že by si čtyřleté dítě samo něco vypralo? To ho jako mám postavit do vany, napustit vodu a říct: „Když sis to počural, tak si to vyper?“
Někdy si říkám, že by někteří lékaři měli vrátit svůj diplom. Taková „rada“ nepomáhá, nenahrazuje znalosti ani empatii a rozhodně není řešením pro dítě s těžkým startem do života. Navíc si nedovedu představit, že je někdo takovéto „léčebné“ metody na fakultě učil. Tato zkušenost mi jasně ukázala, že v některých oblastech se musím spolehnout sama na sebe. S trpělivostí, citlivostí a láskou, což jsou atributy, které naše dětská lékařka asi někde cestou do ordinace ztratila.
