Paní ministryně, dívejte se, jak spolu komunikují muži, řekl Václav Moravec ministryni Černochové

V nedělním diskuzním pořadu Otázky Václava Moravce se u kulatého stolu sešel aspirant na příštího premiéra Karel Havlíček, předseda Pirátů Zděnek Hřib a ministryně obrany Jana Černochová. Tématem diskuze měla být tzv. „Muniční iniciativa“, mír na Ukrajině a další aktuální témata. Vše plynulo tak nějak standardně až do přibližně dvacáté minuty, kdy Havlíček v emocích nazval Piráty „bolševickými kolektivisty“. Od té chvíle dostala diskuze poměrně dramatický a dle mého názoru i nedůstojný spád.

Hřib následně obvinil Havlíčka, že „tahal peníze z nevyléčitelně nemocných“ a podivoval se nad jeho „zvláštní příchylností k Rusku“. Ministryně Černochová zmínila, že na stránkách ministerstva je sekce, kde „odpovídáme na lži pana Havlíčka“ a moderátor Moravec vše s úsměvem na rtech pozoroval. Havlíček s Hřibem se hádali několik desítek sekund, během kterých moderátor Moravec doporučil ministryni Černochové, aby se dívala „jak spolu komunikují muži“.

Debata se pak několik dlouhých minut odehrávala ve vskutku nedůstojném duchu. Záleží pochopitelně na úhlu pohledu. Někomu se „hospodský“ styl komunikace může zdát v pořádku, mně nikoliv. Bez ohledu na moje politické preference nechci, aby se politici navzájem uráželi, používali nefér argumenty a snažili se svoje voliče oslovit taktikou „čím víc hulvát, tím víc borec“. To fakt pane Havlíčku nemáte na víc, než „plivat“ takovou špínu? To skutečně váš volební program nemá občanům co nabídnout, že musíte takto na sílu „argumentovat“? Navíc, možná byste se měl dovzdělat a nastudovat si, co to je „bolševický kolektivismus“. Pirátům nefandím, ale s tímhle příměrem jste se opravdu zařadil mezi lidi, kteří, když nemají argumenty, udělají „flus, flus“, jenom aby něco udělali. Sorry jako, ale hanba Vám.

Politická kultura v moderních dějinách České republiky bohužel už dlouhá léta balancuje mezi snahou o slušnou diskuzi a tendencí sklouzávat k osobním útokům. Po sametové revoluci v roce 1989 existovala určitá naděje, že se nově budovaná demokracie opře o věcnou a konstruktivní debatu. Jenže realita se ukázala být mnohem drsnější. Již v devadesátých letech byla politická scéna poznamenána výraznou konfrontačností – vzpomeňme na slovní přestřelky mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem, kteří místo kultivované výměny názorů často volili sarkasmus, urážky a zesměšňování protivníků. S příchodem nového tisíciletí pak hrubnutí projevu ve veřejném prostoru ještě zesílilo, a to nejen mezi politiky, ale i v médiích a na sociálních sítích.

Namísto toho, aby politická kultura postupně dospívala a stala se vzorem pro občany, máme v posledních letech pocit, že urážky, překřikování a podsouvání zlých úmyslů jsou běžnou součástí „politického marketingu“. Často to připomíná snahu „přebít“ soupeře za každou cenu, bez ohledu na fakta a důstojnost funkce, kterou dotyční zastávají. Tento stav bohužel přispívá k postupné erozi důvěry veřejnosti v politiku jako takovou. A pokud se nestane něco zásadního, hrozí, že si mladší generace občanů odnese z politiky jediný vzkaz: kdo je nejhlasitější a nejagresivnější, ten má pravdu. A to by byla pro demokracii opravdu smutná zpráva.