Článek
Neutekli totiž jen před ruskými bombami, ale i před vlastní armádou – před povolávacími rozkazy, které mohou člověku převrátit život během jediné hodiny.
Ubytovávám u sebe doma Ukrajinku Irinu. Je tu i se synem, kterému je třiadvacet. Na Ukrajině se totiž nedávno změnil mobilizační zákon a mohl by narukovat. Vojenská služba už není časově omezena. Kdo narukuje, nemá jistotu, že se někdy vrátí. Proto odešli – ne ze zbabělosti, ale z pudu sebezáchovy. Matka chtěla, aby měl její jediný syn šanci žít normální život, pracovat, mít rodinu. Ne aby skončil někde v zákopech u Bachmutu. Jenže vždy je něco za něco.
Doma totiž zůstali manžel a dcera. Manžel už na frontě byl. Po roce ho pustili domů, s tím, že svou povinnost splnil. Jenže když armádě znovu začali chybět muži, přišlo nové povolání. Skrýval se, aby mohl zůstat s dcerou, ale někdo ho udal. Zatkli ho a znovu poslali bojovat. Dceři je sedmnáct. Zůstala sama v prázdném bytě a s pár sousedy, kteří se také bojí, kdy na řadu přijdou jejich synové.
Matka se proto rozhodla jet zpět na Ukrajinu aby zkusila dceru odvézt do Prahy. Riskuje dlouhou cestu, kontroly, fronty na hranicích, jen aby dceru dostala do bezpečí. Zatím se neví, jestli se jí podaří vrátit do Česka. Syn tu zůstal, chodí do práce, ale každý večer sleduje zprávy. V očích má strach. Vědomí, že i on by mohl být kdykoli povolán, mu nedá spát. A pochopitelně se bojí i o tátu. Riziko, že se z fronty nevrátí, je vysoké.
Takových příběhů je prý dnes na Ukrajině nespočet. Muži se skrývají, ženy se snaží zachránit děti, rodiny se dělí podle hranic a možností. Válka se totiž neodehrává jen tam, kde se střílí. Probíhá i v hlavách těch, kteří už dávno nejsou doma. Myšleno na Ukrajině
A já si při každém rozhovoru s nimi znovu uvědomuji, že za statistikami a vojenskými mapami jsou obyčejní lidé. Že stačí málo a budeme to samé řešit i my. Že válka ničí nejen města, ale i jistotu, že o vlastní život rozhoduje člověk sám. Na Ukrajině to dnes neplatí. A nejspíš ještě dlouho nebude.
