Článek
A nejde o žádné drobné „prohřešky“. Jde o události, při kterých se víra proměnila v nástroj útlaku, kdy lidská důstojnost byla často pošlapána a pravda navždy umlčena. Připomeňme si proto tři zásadní momenty, které se, alespoň tedy podle mě, navždy zapsaly do dějin nejen katolické církve, ale celé civilizace.
Inkvizice
Začněme středověkem – obdobím, kdy církev ovládala nejen duchovní život, ale i politiku a soudnictví. Inkvizice, původně zamýšlená jako obrana víry, se rychle stala symbolem strachu a represe. Nejslavnější kapitolou byla španělská inkvizice (1478–1834), která s požehnáním papeže fungovala jako nelítostný stroj na „čištění“ společnosti od židovství, islámu nebo prostě od lidí, kteří si dovolili myslet jinak. Mučení, veřejné popravy, vyvlastňování majetku. A především atmosféra teroru, která dusila jakýkoli intelektuální nebo náboženský nesouhlas. To vše bylo součástí běsnění inkvizitorů. Ačkoliv rozsah obětí se v historických odhadech liší, není pochyb, že tisíce lidí skončily na hranicích.
Teprve v roce 2000 papež Jan Pavel II. veřejně požádal o odpuštění za hříchy církve, včetně těch, které spáchala v době inkvizice. I tak ale v mnoha očích zůstává obraz církve, která se bála svobody a reagovala násilím.
Sexuální zneužívání
Žádná historická událost v moderní době nezpůsobila církvi tak hlubokou ztrátu důvěry jako sexuální zneužívání dětí a mladistvých ze strany kněží. Od 80. let 20. století vyplouvají na povrch tisíce případů zneužití, které byly v mnoha případech nejen ignorovány, ale i aktivně utajovány.
Kauzy z USA, Irska, Německa či Polska odhalily systémové selhání: místo ochrany obětí církev chránila pachatele a svou reputaci. Skandál se nevyhnul ani Česku. První výraznější omluvy přišly až po roce 2010 – papež Benedikt XVI. i papež František opakovaně vyjádřili lítost a uznali vinu církve. Ale trauma, která si nesou tisíce obětí, nelze odčinit jednou omluvou. Důvěra byla rozbita a mnoho věřících od církve odchází právě kvůli tomuto neodpustitelnému selhání.
Mlčení k holocaustu
Třetím temným momentem, který dodnes vyvolává vášnivé debaty, je postoj katolické církve – a konkrétně papeže Pia XII. – k holocaustu. Během druhé světové války byl papež obeznámen s nacistickými zločiny, ale veřejně se nevyjádřil.
Obhájci tvrdí, že mlčení mělo být diplomatickým manévrem, aby Vatikán mohl pomáhat tajně. Kritici naopak vidí v mlčení morální selhání: v době, kdy miliony Židů mizely v táborech smrti, byl hlas papeže slyšet jen šeptem.
Až papež Jan Pavel II. v roce 2000 požádal o „odpuštění za hříchy církve“, včetně těch spáchaných během druhé světové války. Přímé přiznání selhání ale nikdy nepadlo.
Proč je důležité si tyto události připomínat?
Tyto tři události – inkvizice, sexuální skandály a mlčení během holocaustu – nejsou jen historickými epizodami. Jsou to zrcadla, do kterých by se církev, a nakonec i my všichni ostatní, měla pravidelně dívat. Připomínají nám, že víra bez odvahy, instituce bez kritiky a moc bez pokory vedou velmi často k tragédiím.
