Článek
Rozbil se mi bojler. Věc, která člověku spolehlivě zkomplikuje život, zvlášť když je venku zima a teplá voda je najednou luxusem. Zavolala jsem tedy opraváře, číslo jsem našla přes známou. Byla jsem v té době čerstvě po rozvodu, žila jsem sama a, upřímně řečeno, necítila se úplně nejlépe. Byt byl tichý, večery dlouhé a já měla pocit, že už mě v životě nic pěkného nečeká.
Když zazvonil, byl to úplně obyčejný chlap. V montérkách, s kufříkem nářadí. Nečekala jsem nic víc než to, že přijde, koukne na bojler, vymění součástku, napíše účtenku a odejde. Jenže už v momentě, kdy stál ve dveřích, jsem si všimla, že se na mě dívá jinak, než bývá u řemeslníků obvyklé. Tak nějak vřele, zvědavě, a zároveň s jistou jiskrou v očích.
Oprava trvala sotva půl hodiny. On zatím vtipkoval, ptal se na to, kde pracuju, jak se mi žije v bytě sama. Nebyl dotěrný, spíš příjemně lidský. Když zaklapl kufřík a já se automaticky začala ptát, kolik mu dlužím, pousmál se a řekl: „Nic nechci. Teda… nechci peníze. Ale chtěl bych vás pozvat na večeři.“
Upřímně, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. V té chvíli se mi hlavou honily všechny možné scénáře: je to vtip? Chce se mi vetřít do života? A hlavně – mám já po všem, co jsem si prožila, ještě chuť riskovat a někomu se otevřít? Ale něco v jeho pohledu mě přesvědčilo, že to myslí vážně a upřímně. A tak jsem kývla.
Naše první večeře byla nesmělá. Hodně jsme mluvili o minulosti – já o rozvodu, on o tom, jak je taky po jednom nepovedeném manželství. Měl v sobě zvláštní klid, který mi chyběl. A taky smysl pro humor, který jsem po měsících samoty potřebovala jako sůl.
Rok jsme spolu chodili. Byly to chvíle krásné i těžší, ale já znovu objevila, že láska se může vrátit i tehdy, když už člověk nevěří. Obyčejný opravář bojlerů se stal mým nejbližším člověkem.
Dneska je to můj manžel. Když se na něj podívám, někdy se musím smát: vlastně všechno začalo tím, že mi doma vytekla voda a on zazvonil u dveří. Člověk by řekl, že je to scéna z nějakého laciného filmu. Ale život má občas vlastní scénář, který bychom si sami nenapsali. A já jsem ráda, že jsem tehdy neřekla: „Díky, nechci.“ Protože bych dneska byla úplně jinde – a hlavně sama.
