Článek
Nejsem hrdinka z filmu ani žádná světice. Jsem jenom máma od dvou dětí, manželka jednoho neskutečně trpělivého chlapa a vnučka, která dělá to, co považuje za svou svatou povinnost. Starám se o svého dědečka. Bydlí pouhé dvě chalupy od nás, ale za ty poslední roky se z té krátké vzdálenosti stala nekonečná křížová cesta.
Děda trpí pokročilou Alzheimerovou nemocí. Člověk, který dříve postavil vlastními rukama celý dům a byl pro mě vzorem síly, dnes nevědomky bojuje s vlastním stínem. Není schopen se o sebe jakkoliv postarat. Nezvládne si sám vzít jídlo, podat léky, ani si dojít na toaletu. Moje každodenní realita se tak skládá z přebalování, krmení, umývání a věčného úklidu znečištěné koupelny. Sem tam mi pomůže manžel, ale i on mele z posledního. Na vlastní děti nám nezůstává téměř žádný čas ani energie. Jsem permanentně unavená, fyzicky i psychicky vyčerpaná.
Jsem věřící žena. Víra mě učí úctě k životu a k lidem, kteří nám dali všechno. Nikdy v životě bych dědečka neodložila do žádného ústavu nebo domova důchodců. Jenže cena za tohle rozhodnutí je obrovská a společnost nás v tom nechá plácat úplně samotné.
Vyřízení jakékoliv finanční dávky nebo jiné formy pomoci od státu je neskutečně zdlouhavé a ponižující. Úředníci po vás požadují vyplnění tisíce dotazníků, přičemž od prvního momentu máte pocit, že vystupujete v roli obyčejného prosebníka. Přitom kdyby se rodinní příslušníci o své blízké nestarali na vlastní pěst, často i za cenu totální finanční a vztahové devastace celé vlastní rodiny, náš zdravotní i sociální systém by zkolaboval. Kdo by se o tyhle nemohoucí lidi staral, kdybychom to my, neviditelní pečovatelé, prostě vzdali?
Ještě horší než úřední šikana je však chování vlastní příbuzenské krve. To je kapitola sama pro sebe. Alespoň u nás ano. Celá léta o dědu nikdo z nich nejevil nejmenší zájem. Nepřijeli, nezavolali, nezeptali se, jestli nepotřebujeme pomoct nebo zda máme z čeho koupit hygienické potřeby. Najednou, když cítí, že dědečkovi zbývá možná posledních pár měsíců života, začínají se rojit jako supi.
Přifrčí v neděli odpoledne, zrovna když bych si na pár chvilek odpočinula, přinesou levný dortík, ukážou fotky vnoučat a nasadí patřičně dojemný verbální doprovod. Slyším ty jejich řeči dnes a denně“ „Anička tě moc pozdravuje, chodí už do páté třídy, ale to víš, dneska je všechno tak strašně drahé. Některé kroužky jsme jí prostě nemohli zaplatit, a navíc se už blíží Vánoce…“
Je mi z toho na zvracení. Vím přesně, o co jim jde. Nepřijeli potěšit starého nemocného muže, přijeli si zkontrolovat svůj budoucí podíl a zkusit z něj vytáhnout nějaké peníze na ruku ještě dříve, než zavře oči napořád. Mně ani neřeknou „děkujeme“. Neptají se, jak to zvládám. Nenabídnou, že by třeba přes víkend někdy u dědy zůstali, abychom si mohli s manželem vyrazit alespoň někam na výlet nabrat sílu. Kdepak. Natáhnout ruku se slovy: „ale dědo, to jsi nemusel…“ a po necelé hodince zase zdrhnout do svých bublin daleko od problému.
Dokonce ani dědova dcera, moje vlastní máma, nepřiloží ruku k dílu. Přiveze ty nejlevnější zákusky v plastovém obalu ze supermarketu, řekne: „Papej tatínku, ať se máš dobře“, a mně vynadá, že děda nemá ostříhané nehty, není oholený a v rohu místnosti je pavučina. Je mi z toho fakt do breku, manžel by moji matku z chalupy nejraději vynesl v zubech, ale kvůli dědovi to necháváme být. Je to ale hodně těžké.
Před nedávnem jsem dokonce u dědy doma potkala sestřenici z desátého kolena, kterou jsem neviděla snad deset let. Když jsem se jí šokovaně zeptala, jak se dostala dovnitř, bezostyšně mi odpověděla, že přelezla plot, protože chtěla vidět dědu. Zda ho už stihla pumpnout o nějaké úspory, nebo jsem jí v tom na poslední chvíli zabránila, netuším. Nejraději bych jí v té chvíli vlepila pár pořádných facek.
Jenže nezmůžu vůbec nic. Děda je ve svém světě a tyto krátké návštěvy mu dělají dobře. Bleskne mu v očích jiskra, usměje se a na malý moment má pocit, že má kolem sebe velkou a milující rodinu. Kvůli jeho klidu polykám hněv a mlčím.
A právě v tom spočívá celá ta krutá pointa. Oni si možná urvou nějakou tu tisícovku, co má děda pod polštářem a porcelánový servis po babičce, mně však zůstane to nejdůležitější. To, co se za žádné peníze koupit nedá, a sice čisté svědomí, že jsem svého dědu nenechala na holičkách a doprovodila ho s láskou a důstojností až do úplného konce. Na rozdíl od supů, kteří jen čekali na hostinu…
