Článek
Podle lékařů jde o problém, který je zakořeněný v samotném systému. „Pacient vidí čekárnu, kde sedí tři lidé. Ale nevidí, co se děje za dveřmi,“ vysvětluje lékař urgentního příjmu z pražské nemocnice. „My máme paralelně hospitalizace, akutní převozy, papírování. Lékař nemůže odběhnout od vážného případu jen proto, že někdo přišel s bolením v krku.“
Jenže pacienti to vidí jinak. „Byli jsme tam se synem, měl čtyřicítky horečky. Tři hodiny jsme čekali. Nikdo nám nic neřekl, jen: počkejte. A když jsme se ptali, sestřička protočila oči,“ popisuje paní Lucie z Ostravy.
Nedostatek komunikace je podle odborníků jedním z největších problémů. Kdyby personál alespoň vysvětlil, že před vámi právě oživují jiného pacienta, lidé by to pochopili. Jenže mlčení a zavřené dveře vytvářejí napětí.
Další důvod dlouhého čekání je byrokracie. Lékaři tráví až polovinu pracovní doby vyplňováním formulářů. „Při každém pacientovi musím vyplnit několik dokumentů. To je deset patnáct minut navíc, a to nikdo nevidí,“ říká doktor z Plzně.
A pak je tu personální krize. Na českých pohotovostech často slouží jen jeden lékař na celou oblast. Pokud zrovna odjede na výjezd nebo operaci, čekárna se zastaví. „Měli jsme službu, kdy lékař musel odjet na urgentní zásah. V čekárně zůstalo deset lidí. Někteří čekali čtyři hodiny. Je to strašné, ale co se dá dělat?“ říká zdravotní sestra.
Co je na tom nejděsivější? Že i život ohrožující stavy se někdy „ztratí v systému“. Lékaři sice triážují pacienty – tedy určují pořadí podle závažnosti –, ale chyby se stávají. Média popsala případy, kdy pacient s infarktem čekal v čekárně, protože ho personál vyhodnotil jako „méně akutního“.
Pacienti si pak kladou otázku: proč si vlastně platíme zdravotní pojištění? A proč stát nedokáže zajistit pohotovosti tak, aby fungovaly? „Náš systém je podfinancovaný a přetížený. A dokud se to nezmění, budou lidé čekat dál,“ říká expert na zdravotnictví.
Ticho na českých pohotovostech tak zůstává symbolem neefektivního systému. Sedíte, čekáte a díváte se na zavřené dveře. A přemýšlíte, jestli někdo vůbec ví, že tam ještě jste.
