Hlavní obsah

Týden jsem s jedním milencem, druhý týden s druhým. Na manžela moc času nezbývá

Foto: Pixabay

Žena

Carpe diem - užívej dne. Tak přesně tímhle heslem se řídím. Je mi 45 a nechci dopadnout jako moje spolužačky, co si na třídních srazech jenom stěžují, jak je to doma nebaví.

Článek

Když se ohlédnu zpátky, před deseti lety bych si nikdy nepomyslela, že budu žít takový život. Jsem manažerka ve středně velké firmě, neustále na cestách, pořád pod tlakem, pořád ve společnosti lidí, kteří něco chtějí a něco očekávají. Manželovi je šedesát a já mám čtyřicet pět. Věk jako takový by nehrál roli, ale bohužel – jeho energie i chuť do života se postupně vytratily. V ložnici je to jednou za měsíc, spíš ze zvyku než z opravdové touhy. A já jsem najednou zjistila, že nechci zbytek života jen tak přežívat.

Na služebních cestách se mi otevřela nová možnost. Potkala jsem muže, kteří mi připomněli, že jsem pořád žena. Že můžu být žádoucí, že můžu být vášnivá a že nemusím být jen manželkou a manažerkou. A tak se stalo, že jeden týden trávím s jedním, druhý týden s druhým. Zní to možná jako šílenství, ale funguje to. S jedním je to něžné, s druhým divoké. Každý z nich mi dává něco jiného – a dohromady tvoří mozaiku, kterou jsem doma už dávno přestala nacházet.

Samozřejmě, s manželem se potkáváme. Chodíme na večeře, řešíme praktické věci, občas zajdeme do ložnice. Ale ta jiskra tam není a já už ji ani nehledám. Místo toho nacházím naplnění jinde. A víte co? Jsem šťastná. Ráno vstávám s úsměvem, do práce chodím s dobrou náladou, výkon mám lepší než kdy dřív. Všechno souvisí se vším – když je žena spokojená, vyzařuje to z ní a lidé kolem to vnímají.

Morálku neřeším. Na třídních srazech poslouchám spolužačky, jak si stěžují, že je manžel nebaví, že už dávno mezi nimi není žádná intimita, že se cítí staré a přehlížené. Já jen pokrčím rameny a říkám si: „Jaké si to holky uděláte, takové to máte“. Každá z nás má přece možnost vzít život do svých rukou. Neříkám, že to musí být hned dva milenci, ale proč se vzdávat radosti jen proto, že „se to nedělá“?

Uvědomila jsem si jedno: život je krátký. Nechci ho prožít čekáním, až se něco změní. Chci si ho užít tady a teď. Ať už to někdo nazve sobectvím, nebo odvahou, já tomu říkám prostě carpe diem. Každý týden mám důvod se těšit, každý týden mě čeká něco jiného. A cítím se víc ženou než kdykoli předtím.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz