Článek
Vrátil jsem se ze Sardinie. Dovolená, na kterou jsem se těšil dlouhé měsíce, byla nádherná – moře, hory, skvělé jídlo, milí lidé. Strávil jsem ji v soukromém domě ve městě Orgosolo, v srdci Sardinie. Kdo tam byl, ví, že to není klasické turistické letovisko, ale spíš syrové, autentické místo, kde mají ulice na zdech slavné murály a večer se tam cítíte jako v úplně jiném světě. Jenže s tímhle světem jsem si bohužel přivezl i suvenýr, o který jsem rozhodně nestál.
Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Kufr jsem měl v pokoji položený na podlaze, občas jsem ho odsunul na postel, když jsem potřeboval víc místa. Prostě tak, jak to člověk dělá, aniž by o tom přemýšlel. Jenže právě to byla osudová chyba. Štěnice. Neviděl jsem je, neslyšel, necítil. Jen si vlezly dovnitř. A já je v kufru odvezl krásně zabalené až do Prahy.
Doma jsem udělal druhou chybu – vybaloval jsem kufr přímo na posteli. V tu chvíli se štěnicím otevřel nový ráj. Matrace, čalounění, spáry v nábytku. A já si toho všiml až po pár dnech, když jsem se ráno probudil celý poštípaný. Malé červené pupínky na rukou, na nohou, dokonce i na zádech. Nejprve jsem si myslel, že jde o komáry. Ale když se to opakovalo každou noc a štípance přibývaly, začal jsem tušit, že mám problém.
Potvrzení přišlo rychle. Když jsem večer rozsvítil a nadzvedl matraci, uviděl jsem je. Malé hnědé potvory, schované ve švech a škvírách. Nechtěl jsem tomu věřit. Můj pražský byt, moje čisté a udržované útočiště, se během pár dnů proměnilo v noční můru. Štěnice lezly všude, kam se dalo – do matrací, čalounění, mezi dřevěné spoje nábytku. A já věděl, že tohle sám nezvládnu.
Zavolal jsem deratizační firmu. Když přijeli, pro ně to byla rutina. Pro mě ale trauma. Všechno muselo ven, postel, gauč, část skříní. Chemické postřiky, několik zásahů, hodiny úklidu a vyhazování věcí. Cena? Bezmála 10 tisíc korun. A k tomu pocit ostudy, protože jsem musel sousedům vysvětlit, proč kolem mého bytu pobíhají pracovníci v kombinézách a proč se na chodbě šíří nepříjemný zápach chemie. Někteří dokonce utrousili, že jsem „prase a měl bych se odstěhovat“.
Dovolená to byla krásná, ale tahle zkušenost mi ji navždycky zhořkla. A poučení? Už nikdy nedám kufr na podlahu ani na postel. Vždycky budu mít cestovní zavazadlo na stojanu nebo aspoň na stole. Protože věřte mi, štěnice si nevybírají. Nezáleží na tom, jestli spíte v pětihvězdičkovém hotelu nebo v soukromém domě. Stačí jedna neopatrnost a dovolená se vám prodraží ještě dlouho po návratu.
