Článek
Pamatuju si to dodnes. Každý měsíc při výplatě přišla obálka a spolu s ní i takzvaný „dobrovolný“ příspěvek na Kambodžu. Dobrovolný v uvozovkách – protože kdo nedal, tomu hned přistály na stole nepříjemné otázky, pohovory s předsedou ROH nebo rovnou zápis do osobního hodnocení. Říkalo se, že peníze jdou na podporu bratrského lidu, který bojuje proti imperialismu. My jsme ale dobře věděli, že žádné dobrovolnictví v tom není. Byla to prostě další povinnost, další způsob, jak z lidí vytáhnout peníze a tvářit se u toho humanisticky.
Když se dnes ohlédnu, je to skoro k neuvěření. Tehdy jsme posílali stokoruny do země, o které jsme nevěděli vůbec nic, maximálně z nějakého plakátu s palmovým listem nebo z článku v Rudém právu. Kambodža byla exotická kulisa naší „internacionální solidarity“. Většina lidí by si ji spletla s Vietnamem nebo Laosem, protože o skutečném životě tam jsme netušili vůbec nic.
A pak, o mnoho let později, jsem se do Kambodže skutečně podíval. Tentokrát ne s příkazem shora, ale dobrovolně, s batohem na zádech a letenkou koupenou za vlastní peníze. A byl to šok. Ne nepříjemný – naopak. Najednou jsem stál v zemi, do které jsem kdysi musel povinně přispívat, a užíval si levné jídlo, úsměvy místních a krásu Angkor Watu při východu slunce.
Seděl jsem v restauraci v Phnom Penhu, popíjel pivo za v přepočtu dvacet korun a v duchu se smál: Tak tady skončily ty povinné stokoruny, co nám strhávali z výplaty? Možná ano, možná ne. Ale ta absurdní ironie mi nedala spát – kdysi nás do solidarity s Kambodžou nutili, dnes se tam jezdíme rekreovat, protože je to levné a lákavé.
Něco na té zemi ale přece jen zůstalo stejné. Lidé. Přátelští, otevření, usměvaví. Na rozdíl od nás nemají potřebu hrát divadlo. A to je možná to největší vítězství – že si navzdory své krvavé minulosti a navzdory tomu, že byli jen figurkou na šachovnici velmocí, dokázali zachovat lidskost.
Když dnes slyším někoho vzpomínat na „povinnou Kambodžu“, vybaví se mi ty štosy papírů a naštvané tváře kolegů. Já si ale zároveň vybavím vůni jasmínové rýže, ruch nočních trhů a klidný západ slunce nad Mekongem. A musím se pousmát: kdo by to tehdy řekl, že jednou se z povinné povinnosti stane dobrovolná radost.
