Článek
Je to pochopitelně můj subjektivní pocit, ale když v roce 2009 přišel na televizní obrazovky pořad Ano, šéfe, byla to televizní bomba. Zdeněk Pohlreich si okamžitě získal diváky svým nekompromisním stylem – kombinací sarkasmu, ironie a kulinářské odbornosti. Dokázal říct věci na rovinu, ať to bolelo, nebo ne. Jeho hlášky se citovaly v hospodách, kancelářích i mezi přáteli. Některé zlidověly, jiné neprošly televizní cenzurou, a proto se tehdy pípalo o sto šest. Každý díl byl událostí, na kterou se těšily statisíce diváků. A nejen to – mnozí si pořady pouštěli znovu, protože v sobě měly energii, švih a něco, co tehdy v české televizní kuchyni chybělo. Byl jsem jeden z nich.
Proto není divu, že očekávání od nové řady byla obrovská. Já ho tedy měl. Doufal jsem v návrat Pohlreicha ve vrcholné formě, v jeho schopnost rozcupovat české hospody na kousky a přitom bavit. Bavit současným humorem. Jenže realita je jiná. Tak jako kdysi on kritizoval hospodské za to, že zamrzli v devadesátkách, tak nyní zamrzl on sám, respektive celý koncept pořadu, v roce 2009.
Epizoda natočená v hospodě U Jelena to ukázala naplno. Místo napětí a ostrého humoru přišla nuda. Vše působilo až příliš povědomě: staré hlášky, stará dramaturgie, stejné otrávené výrazy při ochutnávání jídla. Kdyby na konci pořadu nesvítil rok výroby 2025, člověk by snadno uvěřil, že sleduje reprízu starou patnáct let. Zmizela autenticita, která tehdy fungovala. Dnes už je to jen vyčpělá kopie vlastního úspěchu.
A tady je ten problém. Divák se změnil. Za posledních patnáct let přibylo formátů, změnila se dynamika televizní zábavy a hlavně – změnila se i gastronomie. Dnes už nestačí jen říct hospodskému, že vaří špatně a má bordel v kuchyni. Lidé jsou zvyklí na sofistikovanější reality show, na dynamické střihy, na pestřejší dramaturgii. Na YouTube nebo streamovacích platformách se mezitím naučili sledovat špičkové kuchaře v prostředí, kde se humor a odbornost mísí s lehkostí a moderním přístupem. A proti tomu působí nová řada Ano, šéfe jako relikt.
Pohlreichovi nelze upřít jeho kuchařské schopnosti. Ty jsou nesporné a leckdo by mu mohl závidět. Právě proto působí trapně, když se snaží recyklovat svůj dávný televizní úspěch. Divákovi zůstává v hlavě nepříjemný pocit: proč by měl sledovat něco, co už jednou viděl, jen v méně svěží podobě?
Možná by opravdu bylo lepší, kdyby se Zdeněk Pohlreich věnoval tomu, co umí nejlépe – tedy vaření. Mohl by dál inspirovat, ukazovat trendy, předávat zkušenosti. Místo toho se ale v nové řadě Ano, šéfe spíš ztrapňuje. A je to škoda, protože od něj diváci čekají víc než jen recyklaci starých fórků a otrávených grimas.
Závěr je jednoduchý: Pohlreich by měl radši vařit líčka, než aby se snažil resuscitovat pořad, který už patří minulosti. Ano, šéfe kdysi změnilo českou televizní zábavu i pohled na gastronomii. Ale svou práci už odvedlo. Pokoušet se zopakovat kouzlo z roku 2009 v roce 2025 je marné. Diváci to poznají. A řeknou si: Škoda.
