Článek
Když jsem odjížděla na dovolenou do Skotska, těšila jsem se na nádhernou přírodu, starobylé hrady a možná i na ochutnávku něčeho typicky místního. Ale rozhodně jsem nečekala, že mě největší kulturní šok potká hned u snídaně.
Bydlela jsem v malém hotelu na okraji Edinburghu. Všechno působilo mile – příjemný pokoj, usměvavý personál, a když jsem ráno dorazila do jídelny, připadala jsem si skoro jako doma. Pak mi ale číšník s typickým skotským přízvukem nabídl „haggis“. Usmál se, že je to prý ta největší skotská specialita, a že by byla ostuda ji neochutnat.
Řekla jsem si: „Proč ne? Vždyť jsem tady přece od toho, abych poznala místní kulturu.“ Jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká.
Na talíř mi přistála podivná hnědavá hmota. Vypadalo to jako něco mezi mletým masem a ovesnou kaší. Číšník mi hrdě vysvětlil, že haggis je tradiční pokrm z ovčích vnitřností – konkrétně srdce, játra a plíce – které se smíchají s cibulí, ovsem, sádlem a kořením, a celé se to původně vařilo v ovčím žaludku. Ano, čtete správně – v žaludku!
Pokusila jsem se zachovat poker face, ale už při té představě se mi začal zvedat žaludek. „To zvládnu,“ říkala jsem si. „Jsem přece statečná cestovatelka.“ Nabodla jsem vidličkou malý kousek a vložila ho do úst. A pak to přišlo.
Chuť byla tak intenzivní, že jsem měla co dělat, abych to spolykala. Mastné, kořeněné, hutné – a hlavně s podivnou pachutí, která mi okamžitě připomněla vůni psí konzervy. Vážně! Polkla jsem a rychle zapila horkým čajem, jenže žaludek se už dávno bouřil. Byla jsem jen krůček od toho, abych se na místě pozvracela.
Podívala jsem se zoufale na číšníka, který stál opodál a s úsměvem mě sledoval. Asi čekal, že se nadchnu a budu si přidávat. Já ale seděla bledá, s očima na vrch hlavy a snažila se rozdýchat ten gastronomický šok. Když viděl můj výraz, rozesmál se. „It’s delicious!“, prohlásil pobaveně a kroutil hlavou, jako by nemohl pochopit, jak někdo může nechápat kouzlo haggisu.
Jenže já měla jasno. Od toho dne jsem snídaně ve Skotsku omezila na sýr, šunku, vejce a opečený toast. Bez experimentů, bez ovčích vnitřností. Číšník se pokaždé znovu uculoval, když jsem jeho „národní hrdost“ odmítla, ale já byla ráda, že můj žaludek zůstal v klidu.
A poučení? Když vám ve Skotsku s velkým úsměvem nabídnou haggis, buďte připraveni na silný zážitek. Ale pokud máte slabší žaludek, doporučuji raději sáhnout po obyčejném vajíčku natvrdo. Je to jistota, která vás na rozdíl od haggisu nepřivede k myšlenkám na rychlý útěk z jídelny.
