Článek
Kdo by se nechtěl mít lépe? Každý bychom si určitě dovedli představit, že se kvalita našeho života zlepší. Lepší auto, bydlení, nový telefon, cestování nebo mango každý den k snídani. Jenže když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že jsme se v Česku naučili žít podle jednoduchého hesla: hlavně ať se máme dobře teď. Co bude za pět, deset nebo dvacet let, to už nás vlastně tolik nezajímá. Politici to moc dobře vědí. A protože chtějí být zvoleni, servírují nám přesně to, co slyšet chceme – vyšší důchody, levnější jízdné, víc dotací, víc státní pomoci. Prostě víc všeho. Jenže málokdo přizná, že to „víc“ je vykoupené obrovským dluhem.
Státní rozpočet se sype do mínusu už roky. Všichni to slyšíme, ale stejně většina lidí mávne rukou. Protože to není nic, co by bolelo hned. Dluh není jako zlomená noha, necítíte ho. Jenže roste, bobtná a jednoho dne nám exploduje do obličeje. Přesto se zdá, že my Češi radši zavíráme oči a přejeme si další dávku komfortu.
Je to vidět i v kampaních. Každá strana ví, že pokud by přišla s poctivým sdělením typu: „Musíme šetřit, jinak dopadneme špatně,“ moc voličů by tím nepřilákala. Zato když někdo slíbí, že přidá na platy, zvýší důchody nebo sníží daně, hned se těší větší popularitě. Slibem nezarmoutíš – tahle stará věta platí pořád. Jenže na účtech státu zůstává čím dál větší prázdnota.
Já sám mám někdy pocit, že se na to díváme jako děti. Když je zmrzlina teď, tak si ji prostě dám. A to, že doma čeká prázdná peněženka, to už budu řešit, až nastane. Jenže my jako společnost nejsme děti. Anebo bychom aspoň neměli být. Protože to, co dnes projíme a proinvestujeme na dluh, budou jednou muset splácet naše děti a vnuci.
Místo toho, abychom si přiznali, že jsme se rozmazlili a musíme si teď utáhnout opasky, raději posloucháme sladké pohádky. Ty pohádky nám vyhovují, protože je příjemnější slyšet, že všechno bude růst a že stát se o nás postará, než čelit realitě, že peníze prostě nejsou.
Ale upřímně – možná právě teď je čas, kdy bychom měli začít přemýšlet jinak. Ano, krátkodobě to bude bolet. Znamenalo by to vzdát se části komfortu, zaplatit vyšší daně, nebo přijmout, že stát nebude přispívat na každou maličkost. Ale pokud to neuděláme, dopadne to tak, že až opravdu bude potřeba, nezbude už nic.
A možná i proto mám obavy z každých dalších voleb. Protože už dopředu tuším, že zase vyhrají ti, kdo nám naslibují nejvíc sladkostí. A my jim to s úsměvem uvěříme. Protože dluh? Ten se přece nějak vyřeší. Jenže možná už brzo zjistíme, že tohle naše pohodlíčko bylo jen hodně drahý sen.
