Článek
Dnes je to jenom těžko uvěřitelné. Ale skutečně tomu tak bylo. Kdo před rokem 1989 pracoval v Tuzexu, byl svým okolím považován za někoho, s kým je dobré se kamarádit. A bylo jedno, jestli tam dělal prodavače, skladníka nebo třeba reklamačního technika. Prostě měl přístup k zahraničnímu zboží, takže mohl být jiným užitečný.
Systém založen na bázi výměnného obchodu
Před rokem 1989 totiž velká část společnosti fungovala na principu známostí. Instalatér znal zelináře, ten znal doktora, který znal právníka. Právník měl zase známého v autoškole, kde se znali s prodavačem z Tuzexu. A kruh se uzavřel. Instalatér měl banány, kdykoliv se v prodejně objevily, zelinář neměl problém s operací pro svoji maminku a prodavač v Tuzexu zase bez problémů sehnal řidičák pro svoji neschopnou dceru. Známosti se různě „vyměňovaly“, vše fungovalo jako jakýsi barterový obchod. Říkalo se tomu „ruka ruku myje“.
Tuzex byl „zlatá loď“
Já měl to štěstí, že jsem se někdy v roce 1986 dostal na místo prodavače v Tuzexu na Pankráci. Tehdy se stanice metra jmenovala Mládežnická a byly tam dvě prodejny, jedna s potravinami a druhá se spotřebním zbožím. Elektronika, sport a autopříslušenství. Prošel jsem všemi odděleními, ale nakonec jsem skončil v „autech“. A už po pár dnech jsem zjistil, že moje společenská prestiž vyletěla do kosmu. Jenom proto, že jsem pracoval v Tuzexu.
I v Tuzexu byly „podpultovky“
I v Tuzexu bylo totiž nedostatkové zboží. Byly to například tehdy oblíbené pneumatiky Barum OR6, hliníkové prahové samolepky na boky aut se jménem automobilky, různé automobilové oleje, střešní antény, autorádia, reproduktory, potahy sedadel. Poptávka byla ale i po autech jako takových. Peugeot 309, Škoda Favorit nebo třeba italské skútry Vespa. Po tom všem byl enormní hlad. Ve sportu byl pak největší hlad po lyžích, vázání a botách. K těm se navíc velice často dávaly sportovní tašky. Ty však ale zákazník dostal málokdy.
Plat nebyl důležitý
A protože každý, kdo se dostal bonům, chtěl nějaké to zajímavé zboží mít, byl mnohdy ochoten dát i nějaké to „všimné“. Buď v rámci výše uvedeného „výměnného obchodu“ (sežeňte mi střešní anténu a já vám schovám tři kila pomerančů), nebo tak, že dal prodavači nějaký ten úplatek. Třeba jeden bon za anténu, 5 bonů za autorádio, nebo dokonce 100 bonů a červenou Vespu. Tehdejší plat prodavače v Tuzexu byl 1.450,-Kčs, ale v kapse mu zůstalo každý měsíc pět, někdy dokonce i sedm tisíc korun. No jo, to byly časy. Pamatujete si na ně?
