Článek
Po liduprázdné ulici se moje kroky rozléhaly, jako ve skalní jeskyni. Nacházela jsem se v průmyslové zóně města, která ožívá teprve, až okolo šesté ráno, kdy se zachmuřenými tvářemi a svačinou v podpaží plíží dělníci z místních fabrik do práce.
Na mé paži se do rytmu mé chůze houpala kabelka. Celá ulice byla zahalená v oparu smogu a já už pomalu usínala za chůze. Ještě pár metrů, na konci ulice překonám jedny vchodové dveře, dvě poschodí a padnu do postele, jako balvan. Sprchu si dám až ráno. Dneska asi nebudu potřebovat prášky na spaní. V boční uličce se najednou pohnul temný stín. Zastavila jsem se a promnula si unavené oči. Opravdu už potřebuju do postele. Únavou jsem zavrávorala.
Najednou jsem za zády uslyšela kroky. Otočila jsem se a v poblikávajícím světle pouliční lampy se rýsovala, jako v mlze, postava muže. Mohl mít tak metr osmdesát nebo devadesát. V ruce držel podivný úzký lesklý předmět, který byl celý pokrytý temnou tekutinou. Muž se na mě díval s bezhlasým úsměvem. Chtivě se mu zalesklo v očích a lačně olíznul tekutinu z předmětu. Ty oči mě probodávaly vzrušeným pohledem a být to kdokoliv jiný než já, asi by mu z nich zamrazilo v zádech.
Zoufale jsem rozhodila ruce. „Ale no tak. To je takové klišé.“ pronesla jsem znechuceně v domnění, že si se mnou pohrává má unavená mysl v zoufalém pokusu udržet mě bdělou. Za normálních okolností bych pravděpodobně toho chlápka vyděsila tak, že vyskočí dva metry do vzduchu. Upustí, co drží v ruce a uteče, zatímco já bych tam stála, jako sloup, s vražednou zbraní u nohou, mrtvé tělo v popelnici, nikdo kolem… „Jak bych tohle asi vysvětlila policajtům?“ postěžovala jsem si nahlas nad nízkou kreativitou mého podvědomí.
K mému překvapení se ale přelud vytvořený mou myslí nerozplynul, jako obvykle, ale naopak se tlumeně zasmál. Ustoupil ze světla lampy. Rozcuchané delší vlasy se mu kovově leskly jako by byly mastné… nebo mokré. Tvář mu hyzdilo několik jizev a měl ji ušmudlanou od něčeho, co by mohla být krev. Vydal se směrem ke mě, úzký předmět se mu teď houpal u boku, oči upřené na svůj cíl, na mě. Značilo se v nich pobavení. „Je to tak? Myslíš, že bych utekl? To je roztomilé, panenko“. Zmateně jsem zamrkala a zůstala stát jako opařená. Tohle asi není jen sen.
Dvakrát nebo třikrát jsme naprázdno polkla. „Jsem ráda, že jsem tě pobavila. Humor dělá svět snesitelnějším místem. Chceš se bavit dál? Dobře, zbav se toho nože, ideálně z něj otři svoje otisky. A přestaň si přede mnou hrát na drsňáka. Nechat se přistihnout při činu náhodným kolemjdoucím je amatérismus.“
Znovu se zasmál. Byl jen pár kroků ode mně. Zhodnotila jsem situaci tak, že utíkat by nemělo smysl. Udělal by dva tři delší kroky a držel by mě pod krkem, jako slepici. Zůstala jsem tedy stát na místě a snažila jsem se zachovat klid. Zastavil se pár centimetrů přede mnou. S mými sto padesáti centimetry výšky jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře. Zlostně se mu zajiskřilo v očích, na rtech se mu rozlil krutý úsměv. Před obličejem mi hrozil zakrváceným nožem. „Ach panenko, nehraju si na drsňáka.“, řekl se smíchem v hlase. „Jsem drsňák“.
Snažila jsem se zůstat klidná. „Znám tucet takových drsňáku, jako jsi ty, ale nikdo z nich není takový amatér, aby se nechal chytit přímo při činu neznámou kolemjdoucí“. Pomalým krokem mě začal obcházek. Ostří nože mi položil na krk. Zastavil se mi za zády a hrubě chytil za vlasy. Rty přiblížil k mému pravému uchu a zašeptal: “ A jak si můžeš být jistá, že jsi mě chytila?“. Naprázdno jsem polkla, zoufale jsem zavřela oči a skrz zuby jsem procedila: „Protože tu stojíme jako dva idioti, vzadu je tělo, které jsi evidentně ještě neuklidil, obličej máš od krve, v ruce nůž s tvými otisky špinavý od krve a lidé tu očividně občas chodí, když jsem tudy prošla dnes večer já“. Cukl sebou a zatáhl mě za vlasy silněji, když mu došlo, že stojíme uprostřed sice mírně, ale přesto osvětlené ulice. Čistě teoreticky nás tam mohl kdokoliv vidět. Snažil se to sice na sobě nedat znát, ale znervózněl: „Kámo, máš problém a já ho můžu vyřešit“, špitla jsem tak nejnaléhavěji jak jsem v danou chvíli dokázala.
Škubl sebou. Pustil mé vlasy a upatlanou rukou mě chytil za krk. Nožem mě lehce pohladil po tváři. Pak jeho špičku nasměroval na moje oko: „Na to, že jsi tak malá, toho namluvíš dost, viď, panenko? A jak přesně to chceš 'vyřešit'? Hm?“
Snažil se znít stále drsně, ale v jeho hlase se nepatrně značila zvědavost. Pousmála jsem se a s vlídným tónem jsem zašeptala: „Výborně, konečně rozumná otázka. Kde máš černé pytle, pilu, gumové rukavice, Savo, lopatu a doufám, že máš za rohem auto s pořádným kufrem, a nepodařilo se ti neopatrností ztratit klíče? Musíme to udělat rychle, tiše a dokonale“.
Pustil mi krk, odtáhl nůž od obličeje. A slyšela jsem jeho pobavený smích. Stoupl si přede mne a sarkasticky se na mě díval. „Vida jí! Zdá se, že o tom víš hodně, panenko“. Zhoupl se na patách a skoro pochvalně prohlásil: „Všechno mám v autě. Bytelné černé pytle, pilku na železo, gumové rukavice… No prostě všechno, co jsi vyjmenovala“.
S hrůzou jsem couvla. „Počkat! Cože?! Chystáš se vraždit a necháš věci na úklid v autě? Ještě mi řekni, že to auto je na parkovišti u supermarketu nebo ještě líp před nějakou bankou?“
Moje reakce ho zřetelně pobavila. Na tváři se mu objevil široký úsměv. Bylo vidět, že si užívá můj šokovaný výraz. „Netvař se tak , panenko. Jo jsem profík, a ano, káru mám na parkovišti u banky“.
Myslel si, že mě odpovědí vyděsil a nadmul se jako páv. Moje únava byla najednou ta tam. Chvíli jsem lapala po dechu a nemohla uvěřit tomu, co mi právě řekl. „Děláš si srandu?! Máš vůbec ponětí, jakou strašnou chybu jsi udělal? Parkoviště u banky snímá kamera. Jak sem asi nepozorovaně přineseš ty věci, když je na první pohled jasný, že jsi někoho krouhnul?“ Pobavený výraz mu zmizel z tváře a nahradilo ho zděšení. Chtěl něco namítat, ale gestem ruky jsem mu dala najevo, aby mlčel: „Teď mě nech chvíli přemýšlet. Musím vymyslet, jak se zbavíme těla bez věcí v autě. Příště si aspoň přečti Kmotra. Tohle je čiré zoufalství“.
Těkala jsem očima po ulici a všimla si temné uličky, ze které vyšel. Určitě tam bude i tělo. Tohle je místo činu. Ten pitomec má víc štěstí, než rozumu. Zabil svou oběť u popelnic v průmyslové zóně. Pokynula jsem mu na znamení, aby šel za mnou. Temná ulička byla dlouhá asi dvacet metrů. Moje hodinky ukazovaly čas půl druhé. Měli bychom mít času dost. Můj pohled zaujala řada popelnic. V tu chvíli se ozval můj noční společník. Otráveně zasténal, prohrábl si vlasy a na chvíli odvrátil zrak, než se zhluboka nadechl. „Máš pravdu. Nepřemýšlel jsem zrovna nad tím, že by mohly být kamery na parkovišti před bankou a že se pro ty věci nebudu moci vrátit. V tom ti musím dát za pravdu. Zdá se, že o tomhle víš hodně. Takže ani ty nebudeš zrovna neviňátko. Co jsi tady vlastně v tuhle dobu dělala?“, zeptal se.
Obrátila jsem oči v sloup. Čeká nás šichta jako prase a on si zrovna teď chce povídat. Otevřela jsem jednu popelnici a letmo dovnitř nakoukla. Láhve od Sava, hodně lahví od Sava. Budou se hodit.
Můj noční společník pokračoval ve svém monologu: „Víš dělám tuhle práci docela dlouho. Jak dlouho se tomu věnuješ ty?“
Otevřela jsem druhou popelnici a byla v ní spousta kovového drobného šrotu. Na zádech jsem cítila jeho zvědavé oči. „Nějaký čas už to bude“, procedila jsem mezi zuby
Nespokojeně zamumlal: „To přece není odpověď.“
Otevřela jsem třetí popelnici. „Máme co dělat. Přestaň se tak hloupě ptát a prohledej ty další. Jsem si jistá, že tam najdeme něco užitečného.“
Zatvářil se jako malý chlapec, když ho matka okřikne za nešikovnost u štědrovečerního stolu. „Moje otázky nejsou hloupé, panenko. Ale to je jedno. Ať už to máme za sebou. Stejně nechápu, proč potřebuju tvou pomoc…“
Zapíchla jsem mu pohled do zad. „Protože jestli ti nepomůžu, skončíš ve vězení! Který blbec by zaparkoval před bankou a nechal v autě věci na likvidaci těla?“
Přestal se dívat do kontejneru a otočil se na mě. V očích se mu blýskalo rozčilení nad mojí kritikou. „Dobře, panenko, přestaň z toho dělat vědu. Už to chápu. Udělal jsem chybu. Nejsem zrovna chytrý, když jde o takové věci. To jsi chtěla slyšet?“
Pobaveně jsem se uchechtla: „Nechtěla, já to vím. Najdi v těch kontejnerech nějaký pytle s odpadky a vysyp je. Snaž se je neroztrhat. Hodil by se taky nějaký sekáček, sekerka nebo pilka“.
Zabořil znovu hlavu do popelnice. Vytáhl tři pytle s komunálním odpadem. Opatrně je rozvázal a jejich obsah vysypal zpátky. V druhé popelnici se pár minut prohraboval a pak vítězoslavně něco vytáhl. „Našel jsem něco, co vypadá jako dláto a řezák na koberce. To by se snad dalo použít, ne?“
Nevěřícně jsem koukala na předměty v jeho rukou. „Jdeš snad sochat sochu nebo předělávat obývák? Jak tímhle chceš naporcovat lidské tělo?“
Rozčíleně hodil dláto a řezák zpátky do kontejneru. „Co máš za problém, panenko. Ještě nikdy jsem nemusel rozřezávat tělo. Nemůžeš mi prostě dát nějaký zatracený návod, nebo tak něco?“
Obrátila jsem oči v sloup: „Najdi sekeru, nebo sekáček. Stačí ti takový návod?“
Znovu zabručel a vrátil se k prohrabávání popelnice. Trvalo to několik minut, než vytáhl něco, co vypadalo jako stará sekera. „Co tohle?“
Prohlédla jsem si předmět. Jednalo se o starou sekerku na dříví. Ostří bylo zubaté a tupé. Zvedla jsem ze země uvolněnou dlažební kostku a ostří nabrousila. Hodinky hlásily třetí ráno. Čas nám pomalu docházel. „Fajn, kde leží naše drahá oběť?“
Pokynul rukou do zadní části uličky. „Je to támhle“, a vydal se tím směrem.
Na zemi mezi starými krabicemi ležel asi šedesátiletý muž s neholenou tváří, oblečený v červenočerné košili a světlých džínech. Měl tři bodné rány na prsou, dvě v dutině břišní a řeznou ránu na krku. Všude bylo strašně krve. Můj noční společník jí měl ale jen ve vlasech a na obličeji. Pak jsem si všimla proč. Vedle těla ležela řeznická igelitová zástěra. Tak vida, přece jen občas zapne mozek.
Přidřepl si vedle těla a díval se na mrtvolu s odporem. Položila jsem mu ruku na rameno. „Bylo to osobní?“
Podíval se na mě a tvář měl bílou jako stěna. „Ne, byla to práce. Ale nemám rád mrtvoly. Je mi z nich na nic. Je to jen práce. Poslali mě, abych to udělal, tak sem to udělal.“
Podala jsem mu sekeru. „Tak to dokonči. Usekneš mu ruce v ramenou a v loktech, nohy pak v tříslech a kolenech. Torzo těla nech. To zabalíme bokem do nějaký deky nebo koberce.“
Vzal si sekeru a tupě na ní koukal. „Já to asi nedám.“
„Jak jako nedáš? Musíme to tělo zlikvidovat. Není tělo, není vrah, jen prachy od klienta zůstanou.“
„Můžeš to udělat za mně?“
V ruce držel sekeru, díval se strnule na mrtvolu a vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. „Pane bože, je to tvoje mrtvola, tvoje prachy. Teď už mu to je jedno.“
Přehodil si sekeru z jedné ruky do druhé, aniž by zvedl oči od mrtvého. „Kdo to vlastně byl a proč musel zemřít takhle.“
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „To fakt netuším. Ty jsi ho zabil. Teď je potřeba, abys ten bordel po sobě uklidil.“
Najednou upustil sekeru, vyskočil a opřel se o zeď. Vypadalo to, jako že se každou chvíli pozvrací. Moje hodinky hlásily, že čas je náš nepřítel. Vzala jsem sekyru, opatrně jsem si oblékla řeznickou zástěru a postavila se nad tělo. „Je tam kontejner s láhvemi od Sava. Projdi ho a vezmi nějaké, ve kterých ještě něco zůstalo. Budeme ho potřebovat. Jo a zkus najít nějakou starou deku nebo koberec a kus nějakého provazu.“ Pokýval hlavou a vrávoral zpátky ke kontejnerům.
Když se do kloubů správně bouchne, vypadnou z jamek, a pak se dají údy snadno odseknou. Otočila jsem tedy sekeru a tupou stranou uhodila do ramene mrtvého muže. Ozvalo se křupnutí a ruka se oddělila od ramene. Pak už stačilo ruku jen odseknout. Totéž jsem udělala i s druhou. Potřebovala jsem, aby se mi údy mrtvoly vešly do igelitového pytle na odpadky.
Můj noční společník se vrátil zrovna ve chvíli, kdy jsem do pytle dávala poslední odseknutý kus. Bylo to chodidlo s lýtkem. Nesl starou deku špinavou od nafty, asi tři metry roztřepeného konopného provazu a pytel poloprázdných lahví od Sava. „Všiml jsem si, že jsi celou dobu strašně klidná. Ty vůbec nejsi nervózní?“
Hodinky hlásily půl páté ráno. Vzala jsem si od něj deku a zabalila do ní zbytek těla. Pevně jsem ho svázala provazem. „Když jsi nervózní, děláš chyby a tady by se chyby dělat neměly.“
Pytle s končetinami jsem položila vedle zabaleného torza. „Teď ještě vražednou zbraň. Kde máš ten nůž?“
„Jsi vážně precizní“, pousmál se a roztřesenou rukou vytáhl z kapsy zakrvácený skládací nůž.
Zůstala jsem na něj překvapeně zírat. „Vrátil jsi ten zatracený nůž do kapsy?! Opravdu? Tak si sundej i kalhoty.“
Nechápavě zamrkal. „Proč si mám sundat kalhoty?“
„Vážně se mě na to ptáš? Na tom noži je krev oběti, když sis ten nůž dal zpátky do kapsy, je krev teď na těch kalhotách.“
Nevěřícně zakroutil hlavou. „Ty jsi opravdu hodně chytrá“, usmál se a začal si svlékat kalhoty.
„Hoď je k tomu“, řekla jsem mu a vytáhla z kapsy telefon.
„Kam voláš?“, zeptal se zmateně.
„Úklidovou četu“, odpověděla jsem s telefonem u ucha.
„Potřebuju úklid, polohu mám zapnutou. Rychle a inkognito.“
Pět minut na to vjel do ulice popelářský vůz, můj noční společník začal panikařit, ale když viděl, že mě událost nerozrušila, trochu se uklidnil. Z vozu vyskákali tři zakuklení muži. „Vezměte tenhle bordel a i ty kartony pod ním“.
Postupně v popelářském voze skončil černý pytel, stará deka, skládací nůž, řeznická zástěra, zakrvácené kartony i kalhoty mého nočního společníka. Jeden ze zakuklenců mi podal nové šaty, sako a boty. Spěšně jsem se převlékla a hodila do vozu i mé staré oblečení. Pak se na místo činu vyprázdnily lahve se Savem. Hadicí se ze země smyla i krvavá kaluž. Zakuklenci naskákali zpět do vozu a odjeli.
S potěšeným úsměvem se podívám na hodinky. Je pět ráno. „Tak a problém je vyřešen. Půjdeme na kafe?“
Se směsí studu a zlosti se na mě podíval. „Jen v boxerkách? Kde mám kalhoty?“
„Tvoje kalhoty jsou na cestě do spalovny stejně jako tělo tvojí oběti. Není lepší jít do kavárny v boxerkách než v kalhotách do vězení? Mimochodem, ty boxerky ti docela sluší, rozhodně víc než vězeňský mundúr.“
Zahanbeně si odfrknul. „V pruhovaném vězeňském oblečení by mi to asi fakt neslušelo. Tak jo. Radši zatím zůstanu v boxerkách.“
Pak se vydal směrem k východu z uličky: „Teď můžeme jít na to kafe, panenko.“
O týden později jsem seděla ve své oblíbené kavárně a dívala se z výlohy, jak bílé obláčky poklidně plují po blankytném nebi. Příjemná usměvavá blondýnka mi přinesla bílou kávu, malinový dortík a denní tisk. Titulní stránka Times informuje o tom, že nás má navštívit Katarský princ. Přípravy na příjezd prince vrcholí, ministr vnitra zpřísňuje bezpečnostní opatření.
Odložím noviny a napiju se kávy. Je příjemně teplá. Kolem kavárny projede popelářský vůz. Dívám se za ním dokud nezmizí ve vedlejší ulici, pak si znovu vezmu noviny do ruky a nalistuji si stránku Pohřešované a hledané osoby. „Zoufalá rodina hledá dědečka. Místní podnikatel je pohřešován zhruba týden. Je 65 let starý, má prošedivělé vlasy a neoholenou tvář. Na sobě měl v době zmizení červenočernou kostkovanou košili a světle modré kalhoty. Je vysoký asi 170 cm“. Hned pod tímto příspěvkem je další. „Policie pátrá po 190 cm vysokém, tmavovlasém muži s bohatou kriminální minulostí. Jeho poznávacím znamením je zjizvený obličej. Muž je nezvěstný asi týden. Naposledy byl viděn zhruba před týdnem v hostinci blízko průmyslové zóny. V době zmizení byl oblečený do černé mikiny a černých džínových kalhot“. Složím noviny pod talířek, dopiju kávu, dojím dortík, podívám se na nebe a napadne mě: „Jaký to krásný den.“
