Článek
Onen zmíněný městský strážník byl zároveň třetí z obětí. Vyšetřování ukázalo, že muž legálně drženou zbraní nejdříve zastřelil svého dvouletého syna, pak svou manželku a nakonec sám sebe. K tragickému činu jej údajně dohnala vážná nemoc jejich syna a na hrůzném skutku se měl s manželkou předem domluvit.
Zoufalý otec nebo jen zbabělý vrah?
Na tuto tragédii se dá dívat z různých úhlů. Jeden názor oslavuje vraha jako hrdinu a milujícího zoufalého otce, který svému synovi ušetřil utrpení. A jako milující rodiče se se svou ženou rozhodli opustit tento svět společně s ním. Opravdu romantická představa, ale já si musím klást, stejně jako druhá strana společnosti, pro mě zcela zásadní otázky ohledně psychického zdraví a potažmo profesní způsobilosti pachatele. Uvedený vrah na cyklostezce, kterou mimo jiné používají i děti, zabil svého malého syna a svou manželku, kdy je zastřelil legálně drženou pistolí a byl tedy držitelem zbrojního průkazu. Jako městský strážník měl rozhodovací pravomoc nad občany žijícími ve městě, ve kterém svoji službu vykonával.
Jistě, člověk má právo na zkratové selhání, zejména pokud jeho dítě onemocní závažnou nemocí. Nicméně, skutečně by měl být takový člověk držitelem střelné zbraně a vykonávat službu městského strážníka? Bylo opravdu nutné přistoupit k takto radikálnímu řešení? Byla chlapcova zdravotní situace skutečně tak bezvýchodná? Český národ pár měsíců zpátky dokázal přispět na život jinému malému chlapci, více jak 151 000 000 Kč. Proč tedy tento otec volil raději smrt svého syna, když pár měsíců zpět Češi dokázali, že umí zázraky na počkání? Chtěl a musel chlapec opravdu zemřít, nebo toto rozhodnutí za něj učinil jeho otec sám? Proč oslavujeme vraha svého syna a manželky, jako hrdinu a jiné vrahy zatracujeme? Protože si nakonec onen vrah vzal život? Zoufalé situace si žádají zoufalé činy, ale od strážců zákona a pořádku lidé očekávají psychickou stabilitu.
Zabít může každý.
Ať už máte na vraždy v Čakovicích názor jakýkoliv, tato tragická událost potvrzuje jeden fakt. Zabít může každý člověk. Dokonce i ten, který absolvoval psychotesty a vykonával zaměstnání, ve kterém by měl umět zvládat stresové a vypjaté situace. Myslím, že se shodneme na tom, že žádný člověk nemá právo vzít druhému život, ale také žádný člověk nemá právo druhého soudit. Nikdo z nás neví, kdy nastane situace, která z nás samotných může učinit vrahy.
