Článek
Když jsem poprvé potkala Annu, všimla jsem si její energie. Byla plná života, taková ta žena, která je zvyklá postarat se o všechno a o všechny kolem sebe. Byla těsně po padesátce, úspěšná a oblíbená ve svém okolí.
Přesto si nešlo nevšimnout jisté skleslosti. Oči prozradí skryté starosti člověka. Zkrátka, není všechno tak, jak vypadá. Skrýváme tím světlu světa tíhu čehokoliv nevysloveného.
Seděla přede mnou, lehce nervózní, trochu vyčerpaná, a když jsem jí nabídla kávu, viditelně si oddychla. Jako kdyby konečně našla prostor a čas, kde se snad bude moci svěřit se svými starostmi.
„Poslední dobou … mám pocit, že se ztrácím,“ začala pomalu.
„Jako by se mi všechno rozpadalo pod rukama. Starám se o svou maminku, děti už sice mají své životy, ale i tak se na mne všichni obracejí a já … najednou nevím, kde mám začít.“
Cítila jsem, že potřebuje ujištění.
„Anno, jste teď v životní fázi, kdy se vaše tělo i mysl mění, a to je naprosto v pořádku a přirozené. Každý z nás v našem věku to tak má. Je to normální, že se vám myšlenky rozbíhají, že někdy zapomenete slovo, že se v rušném prostředí cítíte být přetíženou. Mozek se teď adaptuje na nové a jiné tempo. Vaše tělo a mysl Vám říkají, že je čas zpomalit. A víte co? Není na tom vůbec nic špatného.“
Sledovala jsem, jak se Annin obličej trochu rozjasnil. Poprvé za dlouhou dobu slyšela, že to, co prožívá, není osobním selháním, ale přirozenou fází života.
„Ale co mám dělat? Když se cítím ztracená i sama v sobě?“ zeptala se.
Nabídla jsem jí první, docela jednoduchý krok.
„Zkuste si každý den najít čas jen pro sebe, třeba pět minut na začátku dne, kdy si vypijete svou ranní kávu v klidu, bez telefonů, bez myšlenek na to, co všechno musíte stihnout a udělat. Jen vy a váš dech. Anebo jen pozorujte maličkosti a nespěchejte na sebe. Všimněte si jak dýcháte a soustřeďte se na své dýchání.“
Anna na mne zpočátku pohlédla velmi skepticky. „Jen pět minut? Copak to něco změní?“
*******
Po týdnu se vrátila a tentokrát s úsměvem úlevy.
„Když sedím na balkoně a piju kávu, je to, jako bych se konečně nadechla. Víte, že každý den svítá jinak a dokonce se těším na každé nové ráno,“ přiznala.
Bylo krásné vidět, jak malé změny Anně začínají přinášet klid. Naučila se užívat si maličkostí, které dřív přehlížela a její tvář získala klidnější výraz.
*******
Další krok byl náročnější. Anna byla zvyklá dělat všechno najednou a to jak v zaměstnání, tak i v domácnosti. Telefonovat, uklízet, vařit, plánovat návštěvy u maminky, psát zprávy. Navrhla jsem ji další změnu rituálů.
„Co kdybyste každý úkol dělala s plnou pozorností? A nevadí, že vám to zabere o pár minut déle. Alespoň eliminujete případné chyby, kvůli kterým se musíte vracet. Získáte pocit klidu a vaše mysl nebude tolik přetížená,“ řekla jsem jí.
Vím, že to pro ní zpočátku byl zvláštní pocit. A také rozumím, že naučený styl života nelze změnit přes noc. Ale po čase mi vyprávěla, že když vaří večeři, tak se soustředí jen na vůni bylinek anebo na pohyb vařečky v omáčce. „Je to zvláštní,“ řekla.
„Dřív jsem to brala jako samozřejmost a povinnost. Teď si připadám jako malá holka, která znovu objevuje vaření. Vzpomínáte si, jak jsme se ve škole učili vařit první bramboračku?“
*******
Jak jsme pokračovaly, vynořil se další důležitý aspekt jejího života, kterým byla péče o svou 74letou maminku. Anna cítila, že je to její povinnost a nepsaný závazek, že musí být vždy po ruce.
Ale viděla jsem, že ji to vyčerpává. Řekla jsem jí: „Anno, jen někdy je naše pomoc druhým důkazem naší lásky. Nemusíte a nikdo vás nezavázal k tomu, abyste všechno zvládala sama. Zkuste si říci o pomoc. Požádejte rodinu, přátelé anebo si třeba domluvte sousedku nebo terénní pečovatelskou službu na občasné hlídaní. Třeba místní domov pro seniory pořádá nějaké aktivity, kterých by se maminka mohla účastnit.“
A ještě dodávám: „Víte někdy je dobré, když se pečující od svého seniora vzdálí. To protože si oba dva mohou od sebe odpočinout a načerpat nové síly. Bývá to někdy i tak, že se pečující může cítit frustrovaně a senior na pečovatele podrážděně.“
Anna začala zkoušet nové přístupy. Její syn začal chodit jednou týdně na návštěvu k babičce, aby se Anna mohla věnovat něčemu jen svému. Postupně přijala myšlenku, že odpočinek není sobectvím, ale naopak jí pomáhá být lepší pečovatelkou a zároveň zůstat v kontaktu se svými vlastními potřebami.
*******
Po několika měsících jsem viděla proměnu. Anna už nepřicházela do mé terapeutovny jako někdo, kdo se cítí přetíženě a ztraceně. Měla v očích nový klid a radost z maličkostí. Našla způsob, jak přijmout změny, které přicházely s věkem, a našla nové cesty, jak si užívat každý okamžik svého života.
Na závěr našeho setkání se zastavila a podívala se na mě.
„Víte, myslím, že jsem se naučila něco nového. Už to není a tom zvládnout všechno, ale zvládnout to, co je pro mě opravdu důležité,“ řekla s úsměvem.
Tento příběh Anny není jen o přirozeném procesu stárnutí anebo o péči o druhé. Je o tom, že můžeme najít klid uprostřed změn, že můžeme najít krásu v tom, co život přináší, a že někdy stačí jen malé kroky k tomu, abychom objevili svou rovnováhu.
I když to někdy bude náročné, neztrácejte naději a víru v sebe!
Zajímá vás toto téma? Navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
