Článek
Když jsem potkala Alenu poprvé, její bolest byla téměř hmatatelná. Bylo jí padesát pět a její svět se sesypal. Děti, které léta opatrovala a obětovala jim svůj čas a energii, se odstěhovaly do zahraničí a začaly žít své nové životy. Manžel, s nímž sdílela dvě dekády života, ji bez varování opustil kvůli podstatně mladší ženě. Zůstala sama, v prázdném bytě plném věcí, které připomínaly společné vzpomínky a každý zatracený kout v sobě nesl ztracený kus jejího života.
„Už mi nezbylo vůbec nic,“ šeptala, téměř neslyšitelně.
„Celý život jsem budovala naší rodinu, myslela jsem, že budeme společně stárnout, a najednou … najednou je všechno pryč.“
Mluvila o tom, že se bojí toho, jak zvládne rozvod, že ji zevnitř sžírá pocit samoty a duševní tísně. K tomu všemu se přidala obrovská existenční nejistota z toho, jak zvládne sama udržet domácnost, jak a z čeho zaplatí složenky. Vždyť ji nikdo v jejím věku nezaměstná, kdo by stál o starou ženskou. Byla ochromena strachem a apatií.
Vnímala jsem, že s každou další otázkou, kterou pokládala jednu vedle druhé, se jakýmsi podivným způsobem stáhla do strnulého ticha, jako by hledala úkryt před vzrůstající vlnou dalšího a opakujícího se utrpení.
Pokusila jsem se odklonit situaci, „Všimla jste si, že když začnete o sobě mluvit v první osobě, tak to váš mozek začne vnímat jako příkaz? Proto všechno negativní, co o sobě vyslovíte, jako já nezaplatím, neseženu, nezajistím, nezvládnu, jsem blbá, tohle nedám, je vlastně pro váš mozek příkazem. Je žádoucí změnit osobní identitu a generovat si sobě pozitivní myšlenky.“
„Musím to vydržet, snad to zvládnu, ale nevím. Vážně nemám ponětí, jak dál,“ špitla mezi zuby a začala hledat v kabelce balíček kapesníčků.
Přijetí pocitu prázdnoty a bolesti
Místo toho, abych ji tlačila k tomu, aby okamžitě něco měnila, jsem ji povzbudila, aby si dovolila svou prázdnotu prožít. Přijmout realitu, že se jí sesypal svět a přiznat si, že právě teď nemá sílu se hned někam hnát.
Chtěla jsem, aby věděla, že její pocit ztráty a bezradnosti není selháním ani slabostí a už vůbec nikde nevidím marnost. Vysvětlila jsem jí, že někdy je nejlepší první krok ten, že dovolíme sami sobě na chvíli být v bolestech, aniž bychom je hned zaháněli pryč.
Tento přístup ji otevřel dveře k pomalému a přirozenému uzdravování. Místo tlaku na okamžité řešení a hledání smyslu jsem ji vedla k tomu, aby se soustředila na drobnosti, které by pro ni mohly mít význam. Něco, co je pro ni připomínkou toho, že stále existuje a že má právo být.
*******
Při každém dalším setkání vyvstávala Alenina úzkost, kterou způsobovala finančně existenční nejistota. Strach o peníze a finanční zajištění. Když si manžel sbalil kufry, nechal ji samotnou nejen emocionálně, ale i finančně.
„Cože dávky v hmotné nouzi, já a v mém věku. Vždyť se mi tam vysmějí! Nemám sílu běhat někde po úřadech. Tohle by mne nikdy nenapadlo, vždyť jsme měli všechno společné.“ pronesla Alena.
Manžel se celá léta staral o rodinné finance a ona, ponořená do péče o děti a domácnost jen přihlížela. Její drobné příjmy obvykle pokrývaly něco málo na přilepšenou do provozu domácnosti. Teď byla poprvé v životě vystavená složenkám, účtům a starostem o to, zda ji rozvod nezlikviduje úplně.
„Nevím, jak to ustojím,“ přiznala, když si vzpomněla na rozhovory s bankou, která jí najednou nutila složité finanční produkty. „Vždycky jsem si myslela, že na tohle budu mít manžela. A dnes jsem tu sama. A nevím, co mám dělat, nikoho nechci obtěžovat, protože každý má svých starostí až nad hlavu.“
*******
Pomohla jsem jí postupně uvědomit si, že na vše nemusí být sama, že není povinna rozumět složitým smlouvám a že má právo odmítnout nabídky, kterým nerozumí.
Naše první konkrétní cesta byla jednoduchá. Musela porozumět malým, jasným krokům, které jí dodají zpět kousek kontroly nad vlastním životem. Tím, že si dovolila přiznat svůj strach a vědomě se postavit své nejistotě, začala získávat zpět vlastní půdu pod nohama.
*******
Většina našeho času nebyla o přemýšlení nad nějakými velkými cíli či změnami, ale spíš o tom, aby se Alena znovu naučila respektovat sama sebe. Když po letech soužití najednou přišla o všechno, co ji definovalo, zůstala pocitově prázdná a roztřesená. Pomáhala jsem jí objevovat pocit, že jako člověk má svou vlastní hodnotu a to nejen jako matka, manželka či žena v domácnosti.
Postupně se učila nacházet ve svém životě alespoň drobné cíle, které jí pomohly proplouvat dnem.
Pro tak zlomeného člověka je skutečně důležité si klást drobné cíle a malé kroky. Někdy to může znamenat jen se v klidu nasnídat, jít ven na krátkou procházku, kontaktovat odborníky, navštívit úřady a večer si napsat pár vět o tom, co cítí.
Často říkávám svým klientům, „Nezmatkujte, uklidněte se a pochvalte se za každou i sebemenší činnost, kterou jste zvládli. Neříkejte si, tohle jsem nestihla, tamto neudělala a to nezvládla. Naopak, podívejte se, co všechno jiného jste zvládla, udělala, stihla anebo zařídila. A co se nepodařilo dnes, podaří se zítra.“
Když likvidujete vosí hnízdo, vosy začnou zmatkovat a rozletí se do všech stran. Nechte to být. Vosy se uklidní a zítra bude všechno vypadat úplně jinak.
Alena si krok za krokem zvykala na svůj staronový svět, ve kterém sice přišla o roky budované jistoty, ale začala objevovat nový pocit, že i bez těchto jistot má právo existovat a že se život může vyvíjet i v prázdných chvílích.
Po čase mi řekla, že není třeba hledat smysl života ve velkém a zářivém zacílení, důležité pro ní je přežít každý další den a pomalu objevovat maličké naděje.
Závěrem
Alenin příběh je příkladem toho, že i když nám osud vezme všechno, na čem jsme stavěli, vždy je možné najít cestu. Alena mi ukázala, jak si dovolit prožít své bolesti a najít v sobě odvahu čelit i nejistotám. I na tom nejtemnějším místě existuje něco, co nám pomůže jít dál.
Život není vždy plný radosti a často se v něm objeví spousta těžkých chvil. Avšak první kroky k tomu, abychom se uzdravili vedou přes přijetí vlastní bolesti.
I když to někdy bude náročné, neztrácejte naději a víru v sebe!
Zajímá vás toto téma? Navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
