Článek
Znáte je? Rituály.
Sedí u stolu, kouká do mobilu a vy mu jen poklepete na rameno, protože po všech těch letech víte, že jakékoliv snahy o konverzaci skončí u jeho oblíbeného „Co je?“ anebo „Co chceš?“.
Anebo přijde z venku, nepromluví jediného slova a zajede rovnou do koupelny. Po čtvrthodině vyleze, zkontroluje lednici a praští s sebou v trenkách o gauč. Zapne televizi a ovladač položí na břicho. Když zjistí, „že stejně nic dávají,“ zeptá se: „Tak co mámo, jak bylo?“
Chcete vrátit staré dobré časy, ale zároveň je vám vaše osobní pohodlí a stereotyp bližší. Tedy spíš na nějaká dobrodružství ani nemáte odvahu natož sílu.
- Už vás ani nic nepřekvapí, protože máte naučené, jak a na co bude reagovat, co ho zajímá a naopak stresuje či mu je naprosto lhostejné.
- Už jste se odchýlili od společného přežívání k prožívání každý po svém.
- Už jste i zapomněli, jaké jste si to plánovali společné stárnutí.
Ne, nemám v úmyslu vás nějak probouzet. To by bylo při nejlepším dost naivní. Chtěla bych jen poodhalit důsledky toho, proč se od sebe odchylujete a začínáte se více vzájemně vyčerpávat.
Manželští aktéři přežívající v odžitém vztahu.
Jen si představte, že jste spolu už více jak třicet let. Děti už mají svůj život. Možná jste si malovali vzdušné zámky o tom, jak na sebe v důchodu budete mít více času a dopřejete si všeho, na co jste neměli čas anebo to zkrátka nešlo. A dnes zjišťujete, že zůstáváte v zóně komfortu, ale ani to, co máte vám není nijak příjemné. Bývají to večeře, které probíhají v tichosti, sexuální život je na hony vzdálen nějaké té atraktivní vzpomínce a místo vášnivých diskuzí o společné budoucnosti si sotva popřejete dobré ráno.
Společně s vámi žije manželova nejoblíbenější milenka. Cože?
Ale ano, je to dálkový ovladač k televizi.
Zvykli jste si, že vztah musíte udržovat v harmonii přes dobré jídlo, kvalitní nápoje či vyvenčením se k moři anebo do hor. A svého životního partnera byste nejraději měli co nejblíže anebo nejvzdáleněji, podle toho, jak je právě potřeba.
Své životní partnery máme tak precizně načtené, že si dokážeme jeden druhému ukázkově lézt na nervy.
A tohle je právě ta chvíle, kdy se můžete začít ptát sami sebe, jestli není na čase vyčpělý vztah nějak něčím osvěžit.
Co když to už prostě nemá smysl?
„Proč se z ženských ve stáří stávají takové jeptišky?“ zahuláká manžel z koupelny po nepodařeném pokusu o intimní sblížení.
„Protože bez slepic nebudou vajíčka!“ odsekne manželka a práskne za sebou dveřmi.
Někdy děláme hlouposti, kterých potom litujeme a trápíme svá svědomí. Některé ženy se s tím smíří a řeknou si: „Lepší už to nebude. Tak to prostě je!“
Jiní začnou hledat cesty, jak si užívat zbytek života i mimo to, co známé manželství nabízí. Ať už to je nový koníček, nová přátelství anebo občasný flirt.
Některé ženy si začnou uvědomovat, že život nemusí být jen o tom „tlačit to dál“ a nový kabát jim začne být bližší, než roztrhaná košile.
Ale najdou se i ženy, které pořád ještě doufají, že manžel, který si už pár let nebyl schopen vyměnit staré ponožky, se náhle stane tím nejvášnivějším milencem anebo ohleduplným džentlmenem.
Ženy, které po padesátce přemýšlí, že by měli hledat nový smysl života zjišťují, že v mnoha případech už není cesty zpět. Manžel se sice nechává občas nalákat na to, že si zajdou na večeři, ale po desáté minutě s ní už znovu mluví jen o tom, jaké bude zítra počasí. Ehm, to je ta lepší varianta. Tou horší je, že se letmo potkají v kuchyni, každý si zaleze se svým jídlem do jiného kouta místnosti a společně se dívají na televizi, přičemž ani jeden nevydá hlásky.
Přichází to pomalu a postupně jako kouř z vyhasínajícího ohně.
Celý život si pečovala a on se staral. O děti, domov, hypotéku, podnikání, zdraví a kdoví o co všechno. A teď tam tak sedíš, zíráš na televizi a víš, že se zhluboka nadechne a půjde k lednici, kterou otevře dokořán a přehrabe úplně všechno, co si do ní nakoupila, přinesla a pečlivě srovnala. Nebude to dlouho trvat a začne si vařit něco malého na vidličku. Pochopitelně po sobě nechá neuvěřitelný binec. Potom s sebou flákne do křesla, všechno slupne a nádobí švihne do dřezu. A ty znovu vstaneš a půjdeš to po něm uklidit, celou kuchyň.
Nadechneš se a … „lepší už to nebude, viď.“
Pravou příčinou stagnace manželství po padesátce je, že člověk nemá náladu na razantní a nečekané změny.
Ve snaze být užitečnou a prospěšnou se velmi rády upínáme k vnoučatům a rodinám svých dětí. Nějaký čas to může být smyslem změny manželského stereotypu, ale dříve či později se vrátíš k pocitům: „Mám tohle zapotřebí?“
Je vhodné si uvědomit, že padesátka není konec. Nemusím odevzdaně a možná i alibisticky přistupovat na podmínky nudného manželství. Možná přijdete na to, že manželství nemusí být o rodinném portrétu v obyváku a společný domov není o životní hře na sestru a bratra.
Pokuste se popřemýšlet o tom, co ještě můžete prožít. Úplně stejně, jako když vám bylo pětadvacet nebo dvaatřicet. Udělejte to dřív, než se dohrabete k naprostému odcizení a řeknete si: „Tak tohle jsem měl(a) udělat už dávno!“ Čím budete starší, tím budete pomalejší a ztichnete do rezignace.
I když to někdy bude náročné, neztrácejte naději a víru v sebe!
Zajímá vás toto téma? Navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
