Článek
Měla jsem před nějakou dobou kolegyni. Pracovala v jiném oddělení, občas jsme se potkávaly na cestě do práce v MHD. Byly jsme přibližně stejně staré, a rychle jsme spřátelily právě během cest tramvají.
Když se mi svěřila, byla moc nešťastná. Necítila se součástí týmu a ostatní kolegyně, o generaci starší, ji trápily. Tak moc, že ráno před odchodem do práce zvracela a špatně spala. Ale nedokázala se ozvat, a nadřízený to buď neviděl, nebo neřešil. To se bohužel děje častěji, než bychom chtěli. Protože nic nevidět je jednodušší.
Ptala jsem se jí, proč s tím něco nedělá. Proč třeba neodejde. Odpověděla, že plánuje s partnerem rodinu a nechce někde nastupovat s vědomím, že brzy odejde na mateřskou. Takže to prostě vydrží. „Stejně to nebude trvat zas tak dlouho.“
Pak jsem ji nějakou dobu neviděla a znovu jsem ji potkala asi za pět let, zase v tramvaji. Stále na stejném místě, stále zvracela a cítila se v práci mizerně. Žádný odchod na mateřskou dovolenou se nekonal. Někdo by mohl říct, že se není co divit, že se v tom neustálém stresu potomek nedařil.
Často si na ni vzpomenu, když slyším třeba od klienta v koučování podobnou větu – že musí jen nějakou dobu vydržet. Protože závazky, podmínky, situace, strach, …
Málokdy to podle mě stojí za to.
Co musíme vydržet?
Možná jsme se jako děti naučili, že musíme věci vydržet. Nudnou hodinu ve škole, návštěvu zubaře, kroužek, který nás přestal bavit. Ale teď už nejsme děti. Jako dospělí se můžeme rozhodnout, že některé věci vydržet nechceme a nemusíme. A zvlášť ne, když nám někdo ubližuje.
Jak jinak by náš život vypadal, kdybychom všechnu tu energii potřebnou na to se zaťatými zuby za každou cenu vydržet (práci, vztah, cokoli dalšího) investovali do hledání řešení? Kdybychom se místo smíření se situací snažili ji změnit?
Neříkám, že to je snadné. Ale je to cesta k osobnímu štěstí a naplnění.
Víte, možná jsme jako společnost příliš zakořeněni v mentalitě, že musíme trpět a vydržet. Možná jsme to nosili jako štít, který nás chrání před nejistotou změny. Ale co když ten štít už dávno ztratil svůj účel? Co když nám teď spíš brání žít plnohodnotný a šťastný život?
A nejde jen o práci. Mluvím o všem, co nás trápí, co nám bere energii a radost. Jsme schopni najít cestu ven, ale často nám chybí odvaha nebo podpora, abychom se do toho pustili.
Právo na štěstí
Pamatujme na to, že život je krátký a nejsme tu od toho, abychom ho strávili v utrpení. Máme právo na štěstí a na to, abychom ho aktivně hledali. Takže ať už je to práce, vztah, nebo cokoli jiného, co nám brání být šťastní, nebojme se hledat změnu. Život je plný příležitostí, a je na nás, zda je využijeme či nikoli.
Strach nás často uvrhá do pasivity. Protože náš mozek nemá změny rád a aktivně se jim brání, často nás dokáže přesvědčit, že změna znamená nebezpečí. A člověk si zvykne i na šibenici, že? Je to ale žádoucí?
Zkusme občas pozorovat vnitřní monology, které sami se sebou vedeme. Jak často se snažíme sami sebe přesvědčit, že něco ještě „není tak strašný a někdo jiný je na tom ještě hůř“? Jak nám tohle pomáhá? Vědomí, že je někdo jiný ještě nešťastnější ze mě šťastnějšího člověka neudělá.
Takže nerezignujme na řešení situací, které řešení mají. Zasloužíme si žít naplněný a spokojený život bez lítosti nad promarněnými roky.
