Článek
Když už jsem po dlouhém váhání a přemítání přijala myšlenku, že teda zkusím, jaké to je seznamovat se na internetu, musela jsem překročit další Rubikon. Na to, abyste si udělali profil na seznamce, potřebujete fotky. Ideálně své osoby, ideálně tak, abyste na nich byli na případném rande k poznání…
Dneska, protože už pár let pracuju jako kouč, jsem už v tomhle ohledu obrněná, ale tehdy jsem byla ten člověk, který nemá na internetu ani jednu fotku. Na žádné sociální síti, nikde. A najednou mám vyvěsit svůj obličej někde na seznamce? Děsivé…
Vzpomněla jsem si na jednu svoji bývalou kolegyni, kterou ve velmi sporém ošacení (i když naštěstí focenou v decentním přítmí) takhle objevili kolegové a smálo se jí celé oddělení. Mě to tedy tak vtipné nepřipadalo, ale znáte lidi.
Teda, není pravda, co jsem psala výše, že fotky POTŘEBUJETE. Seznamka, na kterou jsem se registrovala já, umožňovala založit profil i bez nich a předpokládám, že jinde se to dá obejít fotkou vašeho psa nebo luxusního vozu (když jste ten typ člověka). Ale na druhou stranu, i když chápu, že mít fotky na netu může být nepříjemné (z důvodů popsaných výše i různých jiných), myslím, že je to velice vhodné.
Můžeme si tady povídat nějaké stesky o povrchnosti dnešní mládeže, ale já když se podívala pravdě do očí, taky chtěla aspoň orientačně vidět, kdo se to se mnou snaží navázat kontakt. Takže chtíc nechtíc jsem přijala myšlenku, že fotky budou.
Nejenže jsem neměla fotky nikde na netu, ale neměla jsem prostě žádné. Teda žádné hodné prezentace. Já se totiž děsně nerada fotím. Možná máte kolem sebe taky někoho takového. Vždycky se nabízím, že skupinku vyfotím já, abych nemusela být na fotce. Kamarádka se mi ochotně nabídla, že mě velmi lichotivě vyfotí. Z dvouhodinového utrpení vyšla jedna jediná fotka, na které jsem se sama sobě líbila. A na ní jsem měla uříznuté čelo v půli. No jo, jak se říká, z opice kanára neuděláš.
Takže, i když mi všichni mí zkušenější poradci říkali, že selfie jsou blbý (zvlášť v mém podání, protože já na nich vždycky hrozně šilhám), stejně vyhrála. A pak ještě fotka z větroně. Protože kdo lítá na větroni, přece musí být zajímavý člověk, se kterým se chce každý seznámit, ne?
Uff, fotky pro mě byly opravdu kámen úrazu a na dlouhou dobu důvod, proč jsem online seznamky odkládala. Ale když si to člověk porovná v hlavě, proč je to vlastně tak děsivé? Přece mě nemůže zastavit to, že se bojím, že mě někdo známý najde a bude se mi smát? To je přece chování sedmé třídy ZŠ a u takových lidí by mi mělo být jedno, co si myslí.
Nebo jde o to, že budu k poznání? Že někdo zjistí, že se pokouším seznámit na internetu? To přece není ostuda. Dneska je to zcela běžná věc. A kromě toho - každý, kdo se snaží něco ve svém životě zlepšit, namísto toho, aby jen brečel se založenýma rukama, je za mě hodný obdivu a ne výsměchu. Nicméně pokud jste taky uvízli na fotkách, tak vás plně chápu, je to těžké. Ale jako hodně věcí, je to těžké jen do té doby, než to uděláte.
A prosím zkuste se vyhnout tomu, že byste používali nějaké velmi pěkné, lichotivé fotky, ale focené před dvaceti lety a třiceti kily. Já vím, že nutkání vypadat co nejlépe je velice silné. Ale pokud máte v úmyslu se někdy vidět se seznamovaným osobně, dopadne to špatně. Když já se mohla prezentovat šilhavou selfie a fotkou z dvaceti metrů, určitě taky dokážete dát něco dohromady.
Seznamka, kterou jsem si vybrala (nebo ji tedy dostala velmi důrazně doporučenou - viz minulý díl), kromě fotek nabízela velké množství prostoru pro zadání informací o sobě i o tom, co hledám. Vím, že třeba na Tinderu je to trochu jinak, ale kvůli mému foto-traumatu jsem Tinder vyloučila hned na začátku.
Za mě je to dobrý nápad, že se můžete více rozepsat o sobě a o svých představách do profilu. Nemusíte pak odpovídat stále na stejné otázky (tedy aspoň té části lidí, kteří si to přečtou). A jelikož se podle určitých polí dá filtrovat, je to i užitečné. Najdete si jen lidi, kteří splňují určité vaše podmínky (pohlaví, věk, děti, vzdělání, …).
Jednu věc je třeba mít při vyplňování políček na paměti. Je to heslo: „Všichni lžou, já ne.“ Jo, je to tak, hodně lidí na seznamkách z nejrůznějších důvodů lže, vymýšlí si, přikrášluje realitu. Někdy příště o tom napíšu víc. Lež má ale opravdu krátké nohy. Tajit děti, závislosti, závazky,… se nevyplácí. Přinese vám to jen trapné situace. Pokud si teda na seznamku nejdete jen honit ego, ale máte chuť opravdu někoho nového poznat, nelžete.
Na druhou stranu je úplně na vás, jaké informace chcete a nechcete poskytnout. Někomu vyhovuje minimalistický profil, někdo se radši rozepíše. Já se samozřejmě snažila uhrát body na svůj vrozený vtip. Poctivě vyplnila zájmy, koníčky, představy,… A to tak dokonale, že prvním, kdo se se mnou pokoušel online seznámit, byl můj bývalý partner.
Ten, u kterého tenhle příběh začíná. Taky se v tu dobu pokoušel s někým potkat a seznamek vyzkoušel opravdu hodně, zjevně i tu „moji“. Evidentně ten algoritmus nebyl špatný, jen se trochu sekl v čase. Jednu věc je ale nutné udělat ještě před tím, než zveřejníte svůj profil. Je to to úplně nejdůležitější.
Musíte si ujasnit svoje očekávání. Co si představujete, že se stane? Já velmi doporučuji, a teď dávejte pozor, protože to je ta nejdůležitější informace vůbec: neočekávat nic. Pokud si chcete udržet psychické zdraví a optimismus, nahraďte očekávání zvědavostí. Já jsem si to na začátku nastavila tak, že to celé seznamování vnímám ze všechno nejvíc jako sociologický průzkum. Každý z nás žije v určité bublině, potkává se jen s určitými lidmi. Seznamka je jedinečnou příležitostí k tomu z bubliny vystoupit a porozhlédnout se, jací lidé obývají její okolí.
A že jsou to někdy velmi podivné kmeny, to je třeba říct. O tom ale zase až příště.
V těchto článcích vycházím pouze ze své zkušenosti a ze zkušeností lidí kolem sebe. Rozhodně ze sebe nechci činit odborníka na seznamování online.
Pokud máte nějakou vlastní zkušenost nebo připomínku k tématu, budu ráda, když mi ji napíšete do komentáře nebo do mailu (najdete na profilu).
