Článek
Lidé kolem mě měli spoustu představ o tom, jaký bych měl být.
Většinou opakem toho, kým skutečně jsem.
Říkali mi, že mi tím pomáhají. Že mě učí „být silnější“, jako ostatní. Abych přežil stejně jako oni, pomocí masek a her.
Nikdo mi ale nikdy neřekl: „Buď sám sebou.“
Nikdo mi neřekl, že být hodný a citlivý nejsou slabosti, ale síla.
Že není snadné zůstat dobrým člověkem ve světě, který často odměňuje pravý opak.
Tohle všechno jsem si musel říct až sám.
Jenže časem jsem pochopil, že jsem nikdy nebyl hodný ani citlivý v tom povrchním smyslu, jak to ostatní viděli.
Ta „hodnost“ bylo moje nevědomí, které všem sloužilo.
Ta „citlivost“ byla schopnost mluvit otevřeně o bolesti, své i cizí.
Nikdy jsem ale nebyl pouze hodný a citlivý.
To by nebylo možné bez her, masek a lží.
A tak se mi lidé snažili „pomáhat“, abych se naučil hrát jejich hru, díky které sami přežívají ve svém nevědomí.
Hru na drsňáka, který nezná bolest, natož aby o ní dokázal mluvit.
Tak, jak to umí ti, kteří si kdysi dovolili být zranitelní, ale svět jim to rozmlátil.
Oni také byli kdysi hodní a citliví a někdo to v nich zabil, aby mohli být úspěšní.
A stejně to chtěli zabít i ve mně.
Ne ze zla, ale ze strachu. Abych zapadl, abych uspěl, tak jako se naučili oni.
Jenže můj cíl byl jiný.
Nechtěl jsem být úspěšný podle jejich pravidel.
Chtěl jsem jen být tím, kým skutečně jsem a najít tak své místo, kde to nebude problém ani ohrožení.
Místo, kde už nebudu muset bojovat o přijetí od těch, kteří mě měli milovat a nikdy to nedokázali.
Místo, kde nebudu mít strach říct co cítím, abych tím neohrozil něčí lži.
Nikdy jsem nebyl jen hodný, citlivý nebo zvláštní, ale někam mě museli zařadit, aby mě jakože pochopili. Ale aby mě pochopili a mohli mi pomoci, museli by nejdříve pochopit sami sebe. A tak mě podle sebe soudili a „upravovali.“
Když jsem přestal být hodný na všechny, přišel šok.
„Tohle jsem si o tobě nemyslel, že jsi takový.“
"Jaký sis myslel, že jsem?"
„Že jsi hodný a vždy pomůžeš.“
„Mluvíme tu o pomoci tvé kamarádce a já jí pomáhat nechci, protože si tu službu může zaplatit, chce nás jen využít.“
„To jsem netušil, že jsi takový.“
„Jaký?“
„Zlý.“
A jaký bych teda měl být, aby byli všichni se mnou spokojení? Ne moc hodný, ne moc zlý, ale vždy podle potřeb ostatních?
Na jedné straně výčitky za to, že je člověk moc hodný, protože je to slabost a na druhé straně výčitky, když přestane být hodný, protože to automaticky znamená být zlý.
Dva extrémy, ve kterých jsem vyrůstal kvůli narcistnímu rodiči a na kterých jsem si zakládal vlastní vztahy s kamarády a partnerkami.
Já se o pochopení všeho snažím prakticky celý svůj život, protože jsem žil v toxické rodině kde nikdo neměl pochopit nic a nikoho, natož sebe.
Byl to tak můj jediný cíl, všechno konečně jednou pochopit, abych se mohl dostat k sobě a ke skutečnému životu.
Když jsem vše od sebe začal konečně chápat, přišli pochyby od mého okolí, jestli se náhodou ve všem nepletu…
Neměl jsem nikdy a nic pochopit, protože si to tak dodnes přeje moje vlastní rodina, aby si dál mohli říkat rodina. A to zároveň vyhovovalo lidem v mém okolí, které jsem si sám přivedl do života na stejných základech od rodiny.
Nechci svou pravdou nikoho ohrožovat, natož jí používat jako zbraň proti někomu. Proto jsem to nedělal a nedělám. Dělám to proto, protože chci být sám sebou, svobodný, celistvý, citlivý i odtažitý, naslouchající i mlčenlivý, radostný i smutný, pozitivní i negativní, pomáhající i sobecký. A to bez výčitek, že takový jsem.
Chci být tím kým jsem vždy byl a to není žádná zbraň, ale svoboda. Moje svoboda. A pokud moje svoboda někoho ohrožuje, měl by se nejdříve podívat na svou svobodu. To je totiž to jediné co vás může ohrozit. Vlastní nesvoboda, nikoliv svoboda druhých.
