Článek
Připomínám, že pocházím z velmi toxické rodiny. Rodiny, kterou si založil narcistický rodič, jemuž oddaně sloužila jeho oběť, manželka. Rodiny, ve které měl každý svou roli, a já tu svou: obětního beránka.
Přesto věřím, že mnohé z těchto „výchovných vzorců“ se v různých obměnách objevují i v rodinách, které se navenek jeví jako zdravější.
…
Když rodiče budou chtít být sami sebou, pošlu je na psychiatrii, aby mi je tam opravili.
Když budou mít špatnou náladu, pošlu je na vyšetření k lékaři, aby svou náladou neničili pohodu v rodině.
Když náhodou vypadnou ze svých rolích, začnu jim vyhrožovat, že do rodiny vlastně ani nepatří.
Když si budou stěžovat na bolest, začnu mluvit o tom, jak jsem trpěl já, když mi bylo zle.
Když si nebudou s něčím vědět rady, dám jim jasně najevo, jak jsou neschopní a k ničemu.
Když mi budou něco vyčítat, obviním je, že mě vůbec nemají rádi, i když je tolik miluji a ve všem jim pomáhám. Nevděčníci jedni.
Když po mně budou chtít lásku, city nebo obyčejné obejmutí, vypustím na ně všechnu nahromaděnou nenávist a výčitky, aby se tak stali silnějšími.
Když mi budou chtít říct pravdu, která bude rodinu něčím ohrožovat, obviněním je z vymýšlení si fantasmagorií a opět je pro jistotu pošlu na psychiatrii.
Pokud budou mít náhodou s něčím problém, udělám z toho, že mají pořád nějaké problémy a že mi tím jen neustále ubližují.
Mohu jim občas dát nějaké peníze, ale pouze pod podmínkou, že je nikdy neutratí. Jinak už ode mě nic nedostanou.
Mohu jim často psát, že něco potřebuji, aniž by mě zajímalo, jestli mají čas nebo sílu.
Pokud nebudou mít někdy čas, udělám ze sebe chudáka, kterého nemají rádi vlastní rodiče.
Pokud se mnou budou chtít něco řešit, udělám z toho výhradně jejich problém, který si musí vyřešit sami. Do té doby je vidět nechci.
Pokud si na mě budou stěžovat ve svém okolí, začnu jim vyhrožovat fyzickým násilím.
Pokud budou chtít u mě cokoliv změnit, naženu jim takový strach, že si to příště rozmyslí.
Když si budou stěžovat na to, že se k nim chovám špatně, označím je za přecitlivělé sněhové vločky, které nic nevydrží.
Pokud budou mít kvůli mně nějaký traumata, můžou si založit svůj blog, kde o tom můžou psát a neotravují s tím mě, protože mě se to nijak netýká. To je jen jejich nějaký problém, který si musí vyřešit sami. Já je mám přeci rád, takže problém musí být pouze u nich.
…
Nic z toho nemám v plánu dělat.
Musel bych se stát kopií svých rodičů, aby to bylo možné. A to rozhodně nemám v plánu.
Nemám v úmyslu pokračovat v jejich toxické výchově, natož jim „vracet“ něco, před čím celý život utíkám.
Jednou jim možná všechno odpustím. Ne proto, že by si to zasloužili, ale proto, že většinu z toho vytvořil narcistický rodič, který byl kdysi sám obětí.
Rodiče se kvůli mně nikdy měnit nebudou. Právě proto mě tak vychovávali, aby nemuseli.
To nikdy nebyla skutečná rodina. Byl to narcistický projekt, ve kterém měl každý přidělenou roli. Kdo odmítne svou roli, nemá v ní žádné místo.
Ale to zároveň neznamená, že ten kdo odmítne svou roli, si může si jen tak z rodiny odejít a začít si žít svůj život bez ní. Natož, aby o tom všem začal psát veřejně.
Stále je z rodiny narcisty, který dokáže zničit všechno co ohrožuje jeho projekt. To už je ale jiný příběh.
Jak bude vypadat další cesta mých rodičů, vím naprosto přesně.
Jejich vzorce už nyní přecházejí na další generaci, na děti mé sestry, „Golden Child“, která v narcistické výchově pokračuje, i když ví, že sama má z takové výchovy své traumata, které ale vyřešila stejně jako rodiče. Ona žádný problém nemá, nějaký problém mají pouze její děti, kterým přestává rozumět, protože začínají záhadně „zlobit“.
Její děti začínají být sami sebou a to je jejich jediný údajný problém, který nemá žádné místo v rodině s narcistickými vzorci a tenhle problém si musí vyřešit sami, aby tak mohli plnohodnotně patřit do rodiny, ve které nemá nikdo žádný problém.
