Článek
Žádná manipulace.
Žádné lži.
Žádná rodina.
Žádný „život“.
A přesto se o této roli téměř nemluví, protože odhalit jí, se rovná zázraku.
Narcista ve skutečnosti nenabízí nic, jen nekonečné prázdno.
A aby mohl působit dojmem, že žije, potřebuje ke skutečnému životu svou dlouholetou a oddanou oběť. Někoho, s kým bude ovládat veškerý prostor, kterému budou oba říkat život.
Jakmile se jim to podaří, je téměř nemožné rozeznat, kdo z nich má skutečně duševní problém.
....
Většinu života jsem byl přesvědčený, že problém v naší rodině má pouze moje matka…která je ve skutečnosti obětí mého narcistického otce.
Otec mě i mou sestru od narození systematicky přesvědčoval a vždy nám k tomu dodával „důkazy“, že problém je výhradně v naší matce.
Že je ve skutečnosti naprosto šílená.
A že on je ten chudák, který to všechno snáší jen kvůli nám, dětem.
A my tomu věřili. Nejen proto, že to říkal.
Hlavním důvodem bylo, že se matka skutečně chovala jako někdo duševně nemocný.
Byla bezcitná, nelítostná, bez empatie. Bez snahy milovat.
Její nálady byly nevyzpytatelné a její emoce ubližovaly všem, včetně jí samotné.
Otec naopak působil jako ten vyrovnanější a zdravější z páru, i když se ke mně často choval jako psychopat, který se dokázal lusknutím prstu změnit ze sympatického otce v někoho děsivého.
Tehdy jsem ještě netušil, že mě tím učí, jak přežít vedle psychopata. Stejně jako to naučil svou manželku, mou matku.
Moje sestra Golden Child zažívala převážně tu sympatickou část našeho otce.
Veškerou nenávist, frustraci a neúspěchy sestry otec přesouval do mě, do obětního beránka.
Aby jí nic nestálo v cestě k úspěchu, kterým by se mohl chlubit.
Nezná ho tedy tak jako já.
A proto je o to víc přesvědčená, že problém má hlavně naše matka.
Upřímně, vůbec se jí nedivím.
Můj otec mi mohl vyhrožovat čímkoliv. Klidně i fyzickou likvidací.
Nikdy mě to ale nedostalo na úplné dno.
Na samotné dno mě vždy dostala má matka.
U níž jsem hledal bezpečí a lásku před psychopatem.
Mé sestře zase matka ubližovala jako žena ženě, což zanechává obrovské stopy na ženské duši.
A tady vzniká největší paradox.
Můj narcistický otec mi neustále ubližoval a traumatizoval mě.
Zároveň mi ale dokázal ukazovat i svou „sympatickou“ část.
Díky ní jsem ho nikdy nedokázal úplně zavrhnout.
Moje matka nás oba naopak „nenáviděla“ konzistentně.
Její laskavou část neznáme. Tu si nechávala výhradně pro cizí lidi. O to snaží bylo jí zavrhnout.
A tak paradoxně platí, že přestože jsme vyrůstali s narcistickým otcem, největší trauma nám způsobila jeho dlouholetá a oddaná oběť, naše matka.
Nedokázala nás milovat.
Nedokázala nás ochránit.
Protože to nebyla její role.
Její role nebyla být naší matkou.
Její role byla být matkou narcisty.
Narcista si nevybírá partnerku.
Vybírá si matku, kterou vezme svým dětem.
Potřebuje její city, pozornost a lásku výhradně pro sebe.
Kdyby je dávala dětem, začal by žárlit.
A tak se postupně odnaučila mít city k vlastním dětem, aby sama přežila.
Zlom přišel až s vnoučaty.
Moje matka je dokázala bezpodmínečně milovat.
Je úžasnou babičkou. Takovou, která by se pro ně rozkrájela.
A co dělá narcista?
Žárlí.
„Já tvou matku vůbec nepoznávám. Je úplně jiná jako babička. To mě děsí. Tohle přece není tvoje matka. V důchodu jí snad muselo úplně hrábnout.“
Nehráblo jí.
Otec nemá nad dětmi, které nejsou jeho, takovou moc.
A má matka se přestala bát projevovat city.
To byl můj šok a zároveň moje probuzení se.
Pokud dokáže bezpodmínečně milovat vnoučata, nemůže být narcistka.
Narcismus se naopak plně odhalil u mého otce, ve chvíli, kdy začal na tuto lásku žárlit.
A tady zároveň přichází nepříjemná pravda, bez které se žádná oběť narcismu nemůže uzdravit. Sebereflexe.
Oběť narcisty není bez viny.
Je součástí systému. A bez ní by nebylo možné nic.
To, že za to často vůbec nemůže, je fakt.
Ale nic to nemění na tom, že tento systém funguje jen tehdy, když ho někdo drží pohromadě.
Tohle pochopení mi hodně pomohlo, ale zároveň mi vzalo jednu velmi pohodlnou lež, že za všechno může pouze narcista.
