Článek
Jen to nesmíš napsat pateticky, říkám si. Koukej najít radost ve smutku. Nakonec, je to realita, přece si nebudeme nalhávat, že tu všichni budeme věčně.
I když od Mileny jako by se to čekalo. Přece tu byla vždy, kdy ji někdo potřeboval. Měla dar povzbudit a lidé se na ni obraceli, protože nikdy, opravdu nikdy nedala najevo, že i ona má někdy dost toho svého. Dva roky byla upoutaná na lůžko a nikdy si nepostěžovala.
Takže to málokdo věděl.
Odešla 2. května. Zrovna jsem byla na dovolené. Večer jsem nakoukla do e-mailové pošty a tam parte. „Zemřela tiše, ve spánku…“
Dva měsíce jsem se snažila dělat, že to není pravda. Nakonec, říkala jsem si, můžeš se kdykoli podívat na její Facebook. Můžeš jí napsat zprávu, ale s jednou výjimkou – už ti neodepíše.
Nahlédla jsem tam. Smršť projevů soustrasti její rodině mě přesvědčila, že se nepletu. Milena tu byla nejen pro mě a svoji rodinu.
Někdy to tak je, že doceníme blízkého, až o něj přijdeme. Není v tom nic jiného, než trysk, jakým pádíme svými životy. Tolik toho chceme stihnout. Ještě tam se podívat a tohle okusit, tohle si koupit a tamto vyzkoušet. Taky přečíst, vidět, poslechnout si. Nikdy nebylo tolik lákadel, jako v poslední době. Internet nás spojil, ale také vzdálil. Spoleh na to, že si přece můžeme napsat, nás někdy šidí o možnost setkávání.
Hladím své svědomí výmluvou, že dokud chodila, vídaly jsme se a prožívaly společně všechno důležité. V posledních mnoha letech i na koncertech její dcery Jany.
Nejlepší to bylo v Semaforu nebo v Salmovské literární kavárně, kde se dalo před vystoupením a o přestávce, ale i poté, posedět a pokecat. Postupem času měla Milena problém sejít s berlemi schody vedoucí do kavárny, až to jednou nedokázala a zůstala doma. Nic jí ovšem neuniklo. Byla pozorná. Sdílela radost z úspěchů široké rodiny, do níž zahrnula i mě.
Poznala jsem ji v hlubokém socialismu, v tom nejodpornějším prostředí, jaké tehdy existovalo, když pominu vězení a tehdejší psychiatrické léčebny. V kasárnách, kde jsem coby žena vojáka krátce pracovala. Jiná možnost nebyla, jediné volné místo – neber to! Tak jsem nastoupila a první dny myslela, že se zblázním. Nic nefungovalo. Prostředí by vás zničilo, kdybyste se nepřizpůsobili. Někdo to dokázal, já až do okamžiku, než jsem o polední přestávce vešla do knihovny, ne.
Prohodily jsme pár vět a bylo jasné, že to tu přežiju. Milena svým povzbudivým způsobem a smyslem pro humor zbarvila šeď mého vidění do optimistického růžova. Do práce jsem se skoro těšila. Na polední přestávku. Nosila jsem si oběd do knihovny. Nikdy se mi odsud nechtělo do kanceláře. (Toto období mimo jiné popisuju v románu Hlas pro vraha).
V knihovně, posléze na poliklinice v kasárnách, kterou vedl její manžel Tom, nacházela má duše potravu, o jaké si tenkrát mohl nechat někdo jen snít. Byl to švédský stůl plný protirežimních lahůdek, od literatury, přes hudbu, k setkávání s těmi, kdo v tom útvaru sloužili za trest svou záložní povinnost, anebo rok po vysoké, zapomněla jsem, jak se tomu říkalo.
Každý, kdo prokoukl, čemu tehdy armáda sloužila, a ocitl se v onom útvaru v západních Čechách, nakonec přišel do knihovny nebo na tu polikliniku.
Pro mě z toho bylo přátelství na celý život. Odstěhovali jsme se brzy, ale s Milenou, Tomem a jejich dcerami už jsme byli propojeni.
Možná jste takového člověka taky potkali. Je středem, kolem nějž rádi kroužíte. Tu si z něj zobnete, tamhle taky. Víte, že musíte taky něco nabídnout. To vás nutí jít dál a stoupat výš, chcete-li stačit někomu, kdo má talentů jako Milena. Podělí se o ně s dětmi, které v jejich rozvíjení pokračují, ale i s vámi, a vy chcete být důstojným parťákem. Uměla, na co sáhla. Fotit, psát, textovat šansony, soucítit, rozumět, zlehčovat. Navíc měla obrovský přehled. Byla (kromě mě…) nejvášnivější čtenářka, jakou jsem znala.
Společných dvaačtyřicet let poznamená nejen vás, ale i potomky. Snad jsem těm svým předala část toho, co bych nepoznala, nebýt Mileny. Ovlivnila mě v chápání, že život je s duchovní nadstavbou mnohem zajímavější.
Díky, „Mili“.
